Na hraně lásky: Příběh o respektu a sebeúctě

„Tohle už není normální, Martine!“ křičela jsem a hlas se mi třásl. Stála jsem u dveří našeho bytu v Nuslích, ruce zaťaté v pěst, a v očích mě pálily slzy. Martin stál naproti mně, tvář zkřivenou vztekem. „Zase přeháníš, Mileno! Vždyť jsem ti jen řekl, že jsi neschopná uvařit obyčejnou večeři!“ Jeho slova mě bodala do srdce jako jehly. V tu chvíli jsem popadla kabát a vyběhla ven do studeného listopadového večera.

Běžela jsem ulicí, nevnímala déšť ani chlad. V hlavě mi zněla slova mé babičky: „Mileno, nikdy nedovol, aby tě někdo ponižoval. Láska není o bolesti.“ Ale já jsem to dovolila. Roky jsem přehlížela Martinovy urážky, jeho výbuchy vzteku i chvíle, kdy mě nechal samotnou s pocitem viny. Vždycky jsem si říkala, že to přejde, že ho změním. Ale dnes večer jsem pochopila, že už nemůžu dál.

Zastavila jsem se až před domem své babičky na Žižkově. Bylo už pozdě, ale věděla jsem, že mi otevře. „Mileno, co se stalo?“ zeptala se tiše, když mě viděla stát na prahu s rozmazanou řasenkou a promáčeným kabátem. Objala mě a já se rozplakala jako malá holka.

Seděly jsme v kuchyni u hrnku horkého čaje a já jí vyprávěla všechno – o Martinových urážkách, o tom, jak mě kontroluje, jak mi zakazuje vídat se s kamarádkami i jak mi vyčítá každou maličkost. Babička mě pohladila po vlasech a řekla: „Víš, Mileno, tvoje maminka byla stejná jako ty. Taky si myslela, že musí všechno vydržet. Ale nakonec pochopila, že bez sebeúcty není žádný vztah šťastný.“

Ta slova ve mně zůstala rezonovat ještě dlouho poté, co jsem usnula na rozkládacím gauči v babiččině obýváku. Ráno jsem se probudila s těžkým srdcem, ale i s pocitem úlevy. Poprvé po dlouhé době jsem věděla, že nemusím nikomu nic dokazovat.

Další dny byly těžké. Martin mi volal snad stokrát denně. Posílal zprávy: „Vrať se domů! Odpusť mi! Už to nikdy neudělám.“ Ale já už nevěřila jeho slibům. Když přišel před babiččin dům a začal zvonit jako šílený, babička jen tiše řekla: „Jestli ho pustíš zpátky do svého života, bude to pořád stejné.“

Začala jsem chodit k psycholožce na Praze 3. Poprvé v životě jsem mluvila o tom, co cítím – o strachu být sama, o pocitu viny i o tom, jak moc toužím po lásce. Psycholožka mi pomohla pochopit, že láska není o tom snášet bolest a ponižování. Že mám právo na respekt.

Jednoho dne mi Martin napsal dlouhý dopis. Omlouval se za všechno a prosil mě o poslední šanci. Dlouho jsem váhala. Vzpomněla jsem si na všechny hezké chvíle – na procházky po Vyšehradě, na společné snídaně v kavárně na Vinohradech… Ale pak jsem si vzpomněla i na ty špatné – na jeho křik, na slzy a samotu.

Rozhodla jsem se mu napsat zpět: „Martine, přeji ti vše dobré. Ale já už musím myslet na sebe.“ Když jsem dopis poslala, rozplakala jsem se znovu – tentokrát ale ne bolestí, ale úlevou.

Začala jsem znovu žít. Našla jsem si novou práci v knihovně na Letné a začala chodit na lekce jógy. Pomalu jsem si budovala nové přátelství s kolegyní Janou, která mi ukázala, že existují i jiní muži – muži, kteří umí naslouchat a respektovat.

Jednou večer jsme s babičkou seděly u televize a ona se mě zeptala: „Myslíš si, že jsi teď šťastná?“ Chvíli jsem přemýšlela a pak řekla: „Nevím, jestli jsem úplně šťastná… Ale vím jistě, že už nikdy nedovolím nikomu překročit moje hranice.“

A tak se ptám vás: Myslíte si, že je možné odpustit člověku, který vás dlouho zraňoval? A kde je podle vás ta hranice mezi láskou a sebeúctou?