Můžeme odpustit rodinný dluh? Příběh, který roztrhl naše manželství

„Tohle už dál nejde, Tomáši! Prostě to nejde!“ křičela jsem v kuchyni, zatímco jsem třásla rukama a v očích mě pálily slzy. Tomáš stál u okna, zády ke mně, a mlčel. Věděla jsem, že ho bolí každé slovo, které vyslovím, ale už jsem to v sobě nemohla dusit.

„Pět let! Pět let jsme čekali, že nám tvoji rodiče vrátí ty peníze. A teď? My sami sotva platíme hypotéku a oni si jezdí na lázně do Karlových Varů!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil.

Tomáš se pomalu otočil. „To nejsou jen tak obyčejné lázně, maminka má potíže se zády…“ začal tiše, ale já ho přerušila. „A my máme potíže s tím, že nám chybí dvě stě tisíc korun! Tomáši, já už nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc nás ten dluh rozděluje. Když jsme před pěti lety podepisovali smlouvu o půjčce, byli jsme plní naděje a důvěry. Jeho rodiče přišli s prosbou o pomoc – potřebovali peníze na opravu střechy po bouřce. Byli jsme tehdy mladí, oba jsme měli slušnou práci a věřili jsme, že rodina si má pomáhat. Ani mě nenapadlo, že by se to mohlo někdy obrátit proti nám.

Jenže pak přišla pandemie. Já přišla o práci v cestovní kanceláři, Tomášovi snížili úvazek. Najednou jsme počítali každou korunu a začali jsme se hádat kvůli věcem, které nám dřív připadaly malicherné. A ten dluh – jako by mezi námi visel ve vzduchu pokaždé, když jsme otevřeli ledničku nebo platili složenky.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli mám zavolat tchyni a poprosit ji o splátku. Tomáš mě zastavil: „Prosím tě, nedělej to. Oni teď taky nemají moc peněz.“

„Ale mají na lázně! A my nemáme ani na školku pro Aničku,“ vyjela jsem na něj.

Tomáš se na mě podíval s bolestí v očích. „Tohle je moje rodina…“

„A já nejsem?“ zašeptala jsem.

Ticho mezi námi bylo horší než hádka. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme s Tomášem plánovali společnou budoucnost – jak budeme šetřit na dům, jak pojedeme s Aničkou k moři. Teď jsme místo toho stáli proti sobě jako cizí lidé.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zavolala své mámě. „Mami, co bys dělala na mém místě?“ zeptala jsem se zoufale.

„Rodina je rodina,“ odpověděla mi tiše. „Ale někdy musíš myslet i na sebe. Pokud tě to ničí, musíš to řešit.“

Rozhodla jsem se napsat tchyni zprávu. Dlouho jsem hledala slova – nechtěla jsem být nevděčná ani zlá. Nakonec jsem napsala: „Milá paní Nováková, chtěla bych se zeptat, jestli by bylo možné začít splácet naši půjčku. Teď máme s Tomášem těžké období.“

Odpověď přišla až za dva dny: „Milá Jano, víš přece, že bychom vám rádi pomohli, ale teď to opravdu nejde. Až budeme moct, ozveme se.“

Když jsem to Tomášovi ukázala, jen pokrčil rameny. „Říkal jsem ti to.“

Začala jsem mít pocit, že už nejsme tým. Každý večer jsme seděli u televize a mlčeli. Anička se mě ptala: „Mami, proč jsi smutná?“ A já jí neuměla odpovědět.

Jednou večer přišla Tomášova sestra Petra na návštěvu. Seděli jsme u kávy a ona najednou řekla: „Vím o tom dluhu. Máma mi to řekla. Ale víš co? Oni nikdy nepočítali s tím, že jim to budete chtít vrátit.“

Zůstala jsem zírat. „Jak to myslíš?“

Petra pokrčila rameny: „U nás v rodině se peníze nevrací. Pomáháme si navzájem a pak se to nějak vyrovná…“

V tu chvíli mi došlo, že pro Tomášovu rodinu je půjčka něco úplně jiného než pro mě. Pro mě byla smlouva závazek – pro ně gesto důvěry.

Začala jsem přemýšlet: Je chyba ve mně? Jsem příliš tvrdá? Nebo je chyba v nich?

Jednoho dne jsem Tomášovi řekla: „Musíme si vybrat – buď budeme dál čekat a dusit v sobě zlost, nebo jim prostě odpustíme a začneme znovu.“

Tomáš dlouho mlčel. Pak řekl: „Nevím… Ale nechci tě ztratit kvůli penězům.“

A tak tu teď sedím a píšu svůj příběh. Nevím, jestli jsme udělali správně – jestli máme právo žádat o vrácení peněz od vlastní rodiny, nebo jestli bychom měli odpustit a jít dál.

Možná je to otázka pro vás: Kde je hranice mezi pomocí a zneužitím důvěry? Může rodinný dluh zničit lásku? Co byste udělali vy na mém místě?