Můj zeť chce koupit byt na svou matku. Mám mlčet, nebo bojovat za svou dceru?

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem zaslechla, jak v kuchyni šeptá mé dceři: „Maminka potřebuje bydlení, je už stará. Koupíme jí ten byt, vždyť my to zvládneme i tak.“

Stála jsem za dveřmi a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Moje dcera Lenka seděla u stolu, oči sklopené, ruce nervózně svírala v klíně. „Ale co my? Děti potřebují svůj pokoj, už teď se tísníme ve dvou místnostech…“ šeptla.

Petr jen mávl rukou. „To se nějak vyřeší. Máma je sama, nemůže zůstat na ulici.“

V tu chvíli jsem měla chuť vtrhnout dovnitř a začít křičet. Ale místo toho jsem se stáhla do svého pokoje a snažila se uklidnit. Hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Co když Lenka přijde o střechu nad hlavou? Co když Petr opravdu dá všechny peníze do bytu pro svou matku a na jejich rodinu už nezbude?

Celý večer jsem byla jako na trní. Když děti usnuly, Lenka přišla za mnou do ložnice. „Mami, slyšelas to?“ zeptala se tiše.

„Slyšela,“ přiznala jsem. „A mám z toho špatný pocit.“

Lenka si sedla na postel a rozplakala se. „Já nevím, co mám dělat. Petr je tvrdohlavý, pořád myslí jen na svou matku. Ale já mám strach o nás, o děti…“

Objala jsem ji a snažila se ji utěšit, ale sama jsem měla slzy na krajíčku. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla malá a já ji chránila před vším zlým. Teď už je dospělá, ale pořád je to moje holčička.

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že si s Petrem promluvím. Počkala jsem, až Lenka odejde s dětmi do školky, a pak jsem ho zastihla v kuchyni.

„Petře, můžeme si promluvit?“ začala jsem opatrně.

Zvedl oči od novin a přikývl.

„Chápu, že chcete pomoct své mamince. Ale co tvoje rodina? Myslíš na Leničku a děti?“

Petr se zamračil. „Samozřejmě že myslím! Ale máma je sama, nemá nikoho jiného.“

„Ale vaše děti taky potřebují domov. Nechci se plést, ale bojím se, že tohle rozhodnutí může všechno zničit.“

Petr vstal od stolu a začal nervózně přecházet po kuchyni. „Vy si myslíte, že jsem sobec? Že mi nezáleží na vlastní rodině?“

„Neříkám to,“ odpověděla jsem tiše. „Jen prosím, abys to pořádně zvážil.“

Odešel beze slova. Celý den mezi námi viselo napětí jako těžký závoj. Lenka byla bledá, děti cítily napětí a byly neklidné.

Večer přišel Petr domů později než obvykle. Sedli jsme si všichni ke stolu a on začal mluvit: „Mluvil jsem s mámou. Řekla mi, že nechce být na obtíž. Prý si najde něco menšího.“

Lenka se rozplakala úlevou. Já cítila smíšené pocity – úlevu i vinu za to, že jsem zasáhla.

Ale tím to neskončilo. Petr byl od té doby odtažitý, s Lenkou se hádali častěji než dřív. Jednou večer jsem slyšela jejich rozhovor:

„Proč jsi dovolila mámě mluvit mi do života?“ vyčetl jí Petr.

„Protože mám strach! Máme dvě děti a ty myslíš jen na svou matku!“

„To není pravda! Ale ty nikdy nepochopíš, jaké to je být jediný syn!“

Lenka pak přišla za mnou s očima plnýma slz: „Mami, možná jsme udělaly chybu… Možná jsem měla mlčet.“

Nevěděla jsem, co jí říct. Sama jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala správně. Chtěla jsem chránit svou dceru a vnoučata, ale možná jsem tím jejich vztah ještě víc narušila.

Uběhlo několik měsíců. Situace se uklidnila jen zdánlivě. Petr byl pořád uzavřený do sebe, Lenka smutná a děti často plakaly bez zjevného důvodu.

Jednoho dne mi Lenka řekla: „Mami, přemýšlím o rozvodu.“

Zamrazilo mě. „To přece nemůžeš…“

„Nemůžu žít s někým, kdo mě nebere vážně,“ odpověděla tiše.

A tak teď sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem mlčet a nechat je rozhodnout samotné? Nebo je povinnost matky chránit své děti i za cenu konfliktu?

Co byste udělali vy? Má matka právo zasahovat do života své dospělé dcery? Nebo bych měla nechat věci plynout a jen doufat v nejlepší?