Mezi sliby a krví: Rodina na hraně

„Tohle není fér, mami! Proč to děláš?“ křičel na mě bratr Petr, zatímco jsem stála v kuchyni s rukama zabořenýma do dřezu plného špinavého nádobí. Voda mi stékala po zápěstích, ale v tu chvíli jsem necítila nic – jen tíhu jeho slov a pohledů, které se do mě zabodávaly jako nože. Máma stála opodál, ruce zkřížené na prsou, tvář napjatá a tvrdá. „Musíte si vybrat,“ řekla tiše, ale neústupně. „Buď pomůžete mně, nebo otci. Já už to sama neutáhnu.“

Bylo mi tehdy devatenáct a Petr byl o dva roky mladší. Táta odešel před pár měsíci – nečekaně, bez vysvětlení, jen s kufrem a zamračeným pohledem. Máma zůstala s námi v našem malém bytě na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. Peněz bylo málo, účty se kupily a atmosféra doma houstla každým dnem.

Vzpomínám si na tu noc, kdy jsem poprvé slyšela mámu plakat za zavřenými dveřmi ložnice. Petr spal, ale já seděla na posteli a zírala do tmy. V hlavě mi vířily otázky: Proč se tohle děje zrovna nám? Co jsme udělali špatně? A proč mám pocit, že musím být najednou dospělá?

Začalo to nenápadně – máma mě požádala, abych jí pomohla s papíry od banky. „Jsi šikovná na počítač, Aničko,“ říkala. „Podívej se na to, prosím tě.“ Pak přišly další prosby: vyzvednout dopis na poště, zavolat právníkovi, zjistit něco o sociálních dávkách. Petr se tomu vyhýbal – raději trávil čas venku s kamarády nebo u počítače. Já jsem ale cítila povinnost mámě pomáhat.

Jednoho dne přišel táta. Stál ve dveřích s kyticí růží a omluvným úsměvem. „Můžeme si promluvit?“ zeptal se. Máma ho pustila dovnitř, ale bylo jasné, že mezi nimi visí napětí jako těžký závěs. Seděli jsme všichni u stolu a táta začal vysvětlovat: „Nemůžu vám dávat tolik peněz, kolik byste chtěli. Sám mám teď potíže.“ Máma mu skočila do řeči: „To je tvoje vina! Kdybys neutekl…“ Hádka se rozjela naplno a já s Petrem jsme jen seděli a poslouchali, jak si naši vyměňují výčitky a staré křivdy.

Od té chvíle se všechno změnilo. Máma začala být podezřívavá – kontrolovala mi mobil, ptala se, jestli jsem nemluvila s tátou. Petr se uzavřel do sebe a přestal s námi večeřet. Já jsem byla mezi dvěma mlýnskými kameny – chtěla jsem pomoct mámě, ale zároveň jsem měla pocit, že zrazuju tátu.

Jednou večer jsem našla Petra sedět na balkoně s cigaretou v ruce. „Proč to všechno musí být tak složité?“ zeptal se tiše. „Chci jen normální rodinu.“ Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Roky plynuly. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu a našla si práci ve školce. Petr odešel studovat do Prahy a domů jezdil jen zřídka. Máma zůstala sama – zatrpklá, uzavřená do svých bolestí a křivd. S tátou jsme udržovali sporadický kontakt, ale nikdy už to nebylo jako dřív.

Když jsem potkala Honzu, myslela jsem si, že konečně najdu klid. Byl laskavý, trpělivý a měl pochopení pro moje rodinné trable. Vzali jsme se a narodila se nám dcera Klárka. Jenže staré rány se nehojí snadno.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Potřebuju tvoji pomoc s penězi.“ V hlase měla stejný tón jako tehdy před lety. Honza stál vedle mě a slyšel každé slovo. „Aničko, nemůžeme pořád zachraňovat tvoji mámu,“ řekl tiše po skončení hovoru. „Musíme myslet i na sebe.“

Cítila jsem se rozpolcená – mezi loajalitou k rodině a odpovědností ke své nové rodině. Máma mi vyčítala, že jsem ji opustila stejně jako táta. Honza mi vyčítal, že neumím říct ne.

Jednou večer jsme seděli s Honzou u stolu a já mu zoufale řekla: „Nevím, co mám dělat. Mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá dcera ani dost dobrá matka.“ Honza mě vzal za ruku: „Musíš si vybrat sama za sebe. Nemůžeš žít životy ostatních.“

Petr mezitím přestal s mámou úplně komunikovat. „Nemůžu už dál poslouchat její výčitky,“ napsal mi v SMSce. „Chci žít svůj život.“

A tak tu teď sedím – mezi sliby minulosti a krví rodiny, která mě formovala i zraňovala. Přemýšlím, jestli je možné najít rovnováhu mezi pomocí druhým a ochranou sebe sama.

Někdy v noci poslouchám tiché dýchání Klárky a ptám se sama sebe: Udělala bych dnes něco jinak? Je možné odpustit a jít dál? Nebo jsme navždy uvěznění v kruhu starých slibů a bolestí?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec najít spravedlnost v rodině, kde každý tahá za jiný konec provazu?