Mezi mlýnskými kameny: Když práce a soukromí splývají

„Petro, máš chvilku?“ ozvalo se za mými zády, když jsem se snažila dohnat resty ve spisu Novákových. Otočila jsem se a uviděla nového kolegu, Tomáše. Jeho pohled byl upřený, až příliš osobní. „Chtěl bych s tebou něco probrat… osobně.“

V tu chvíli mi srdce poskočilo. Ne radostí, ale nervozitou. Byla jsem v kanceláři teprve třetím rokem a pořád jsem měla pocit, že musím dokazovat, že sem patřím. Tomáš nastoupil před měsícem a rychle si získal sympatie většiny týmu – byl vtipný, pohotový, až příliš otevřený. Jenže jeho poznámky na mou adresu začaly být čím dál osobnější. „Petro, ty jsi určitě ten typ, co má doma všechno perfektně srovnané, viď?“ nebo „Vsadím se, že tvůj přítel je pěkně žárlivý, když tě má.“

Nejhorší bylo, že jsem žádného přítele neměla. A už vůbec jsem nechtěla řešit svůj soukromý život v práci. „O čem chceš mluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

Tomáš se usmál: „Nechceš zajít dneska po práci na víno? Myslím, že bychom si měli víc popovídat… o životě.“

Zamrazilo mě. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když odmítnu a on to rozhlásí po kanceláři? Co když půjdu a bude to ještě horší? „Promiň, dneska už něco mám,“ vyhrkla jsem první výmluvu, která mě napadla.

„Tak třeba zítra?“ nedal se odbýt.

„Uvidíme,“ odpověděla jsem neurčitě a rychle se vrátila k monitoru. Slyšela jsem, jak odchází, ale jeho slova ve mně rezonovala ještě dlouho.

Ten večer jsem seděla u stolu s mámou a mladší sestrou Klárou. „Mami, co bys dělala, kdyby tě v práci někdo takhle uháněl?“ zeptala jsem se mezi soustem bramborové kaše.

Maminka si povzdechla: „Za nás to bylo jiné… Ale dneska? Musíš si stát za svým. Hlavně si nenech nic líbit.“

Klára se uchechtla: „Já bych mu to natřela! Řekni mu na rovinu, že o něj nestojíš.“

Jenže já nejsem Klára. Nejsem ani máma. Jsem Petra – ta, která vždycky radši ustoupí, než by vyvolala konflikt.

Další den v práci byl Tomáš ještě vlezlejší. Při obědě si sedl vedle mě a začal vyprávět historky o svých bývalých přítelkyních. Ostatní kolegové se smáli jeho vtípkům, ale já cítila, jak mi tuhne úsměv na tváři.

Po obědě mě zastavila Jana z HR. „Petro, všechno v pořádku? Vypadáš poslední dobou ustaraně.“

Chvíli jsem váhala. Měla bych to říct? Nebo budu za žalobníka? Nakonec jsem jen kývla: „Jsem jen unavená.“

Večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela – co když Tomáš překročí další hranici? Co když tohle není jen nevinné laškování?

Další týden mě Tomáš pozval znovu. Tentokrát už přede všemi: „Petro, tak co to víno? Nebo radši pivo? Neboj, nekoušu!“ Všichni se zasmáli. Já měla chuť utéct.

Po práci jsem šla rovnou k Vltavě a dlouho seděla na lavičce. Volala mi Klára: „Tak co ten tvůj kolega?“

„Nevím, co mám dělat… Bojím se, že když ho odmítnu moc ostře, bude to mít následky. Ale už to nezvládám.“

Klára chvíli mlčela a pak řekla: „Petro, musíš si stanovit hranice. Jinak tě převálcuje.“

Doma jsem napsala Tomášovi zprávu: „Ahoj Tomáši, cením si tvého zájmu, ale ráda bych udržela naše vztahy čistě pracovní.“

Druhý den byl Tomáš odměřený. Přestal mě zvát na obědy i na víno. Ale začal mě přehlížet – neodpovídal na pozdravy, ignoroval mé návrhy na poradách.

Začalo mi být úzko. Ostatní kolegové si toho všimli a ptali se mě, co se děje. Jana z HR mě pozvala na kávu: „Petro, pokud je tu něco nefér, musíš to říct. Máme tu pravidla.“

Ale já měla strach – co když přijdu o práci? Co když mě budou považovat za problémovou?

Jednoho dne jsem přišla domů a našla mámu uplakanou u stolu. „Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Volali mi z nemocnice… táta měl infarkt.“

V tu chvíli mi došlo, jak jsou všechny ty pracovní malichernosti nicotné oproti skutečným problémům života a smrti.

V nemocnici jsme seděli s Klárou u tátovy postele. Držela jsem ho za ruku a přemýšlela – proč vlastně dovoluji cizím lidem ovlivňovat můj klid?

Po týdnu jsem šla za Janou z HR a všechno jí řekla. Byla překvapivě chápavá: „Petro, udělala jsi správně. Nikdo nemá právo tě nutit do něčeho, co nechceš.“

Tomáš dostal napomenutí a po čase odešel do jiné firmy. V kanceláři bylo najednou klidněji – ale já už nebyla stejná Petra jako předtím.

Doma jsme s tátou slavili jeho uzdravení a já si uvědomila, že odvaha není o tom nebát se konfliktu – ale o tom chránit sebe sama.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem mě řeší podobné věci a bojí se ozvat? Proč je pořád tak těžké říct nahlas: Tohle už je moc?