Mezi matkou a ženou: Když musíte zradit jednoho, abyste neztratili druhého

„Mami, už to dál nejde. Promiň, ale musím ti vzít klíče od našeho bytu.“ Ta slova mi hořela na jazyku, když jsem stál v předsíni a díval se do očí své matky. V ruce jsem svíral její svazek klíčů, který mi před chvílí s třesoucíma se rukama podala. V koutě stála moje žena Jana, bledá, s očima plnýma slz a vzteku. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi rozpadá celý svět.

Ještě před rokem bych si nikdy nepomyslel, že budu stát mezi dvěma nejdůležitějšími ženami svého života jako soudce. Moje matka, paní Marie Novotná, byla vždycky silná žena. Po smrti táty mě vychovávala sama a nikdy si na nic nestěžovala. Vždycky říkala: „Honzo, rodina je všechno.“ Když jsem si bral Janu, byla šťastná. Aspoň jsem si to myslel.

První problémy začaly hned po svatbě. Máma bydlela jen dvě zastávky tramvají od nás a často k nám chodila – někdy s koláčem, jindy s radami. Ze začátku mi to přišlo milé. Ale Janě začalo vadit, že máma chodí bez ohlášení, že nám uklízí věci podle svého a komentuje každý detail našeho života. „Honzo, tvoje máma mi dneska zase přerovnala šuplík v kuchyni,“ řekla mi jednou Jana večer. „Já už to fakt nedávám.“

Snažil jsem se to řešit v klidu. „Mami, prosím tě, příště nám dej vědět, než přijdeš,“ říkal jsem opatrně. Máma se urazila: „Tak já už sem asi nesmím ani přijít? To je pěkné poděkování za všechno.“

Napětí rostlo. Jana byla čím dál nervóznější, máma čím dál dotčenější. Jednoho dne jsem přišel domů a našel je v ostré hádce. „Paní Novotná, tohle je můj domov! Nemůžete sem chodit kdykoliv se vám zachce!“ křičela Jana. Máma jí odpověděla ledovým hlasem: „Kdybys byla lepší hospodyně, nemusela bych ti pomáhat.“

Ten večer jsme s Janou dlouho nemluvili. Seděla na gauči, ruce složené v klíně, a tiše plakala. „Honzo, já už to nevydržím. Buď se něco změní, nebo… nebo nevím.“

Byl jsem rozpolcený. Na jedné straně moje matka – žena, která mě vychovala a obětovala pro mě všechno. Na druhé straně moje žena – člověk, kterého jsem si vybral pro život. Každý večer jsem přemýšlel, co je správné.

Situace se vyhrotila o Vánocích. Máma přišla bez ohlášení už ráno 24. prosince a začala připravovat kapra podle svého receptu. Jana chtěla letos poprvé dělat štědrovečerní večeři sama. Když přišla do kuchyně a viděla mámu u plotny, praskly jí nervy.

„Dost! Tohle je moje kuchyně! Mami, prosím tě, odejdi!“ vykřikla Jana.

Máma se otočila a podívala se na mě: „Honzo? Ty to necháš být?“

Stál jsem tam jako přikovaný. Všichni tři jsme mlčeli. Pak máma položila vařečku na stůl a odešla do předsíně.

Ten večer byl tichý a smutný. Jana seděla u stolu a ani se nedotkla jídla. Já měl pocit, že jsem selhal jako syn i jako manžel.

Po Novém roce přišel zlom. Jana mi řekla: „Honzo, já už to dál nezvládnu. Buď nastavíš hranice ty, nebo odejdu já.“

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o dětství – o tom, jak mě máma vodila do školky, jak mi šila masku na karneval… Ale taky o tom, že teď mám vlastní rodinu a musím ji chránit.

Druhý den ráno jsem zavolal mámě: „Mami, potřebuju s tebou mluvit.“ Sešli jsme se v kavárně na rohu.

„Honzo, co se děje?“ zeptala se opatrně.

„Mami… Já tě mám rád. Ale musíš respektovat naše soukromí. Nemůžeš k nám chodit kdykoliv chceš…“

Máma se rozplakala: „Takže už mě nepotřebujete? Takže už nemám rodinu?“

Bylo to jako bodnutí nožem do srdce.

„Mami… nejsi sama. Ale já mám teď i Janu a musím být s ní.“

Doma jsem Janě řekl: „Zítra jí vezmu klíče.“

A tak jsem tam stál – v předsíni našeho bytu, klíče v ruce, matka přede mnou.

„Mami… promiň.“

Podala mi klíče a odešla beze slova.

Dlouho jsem stál u dveří a poslouchal její kroky na chodbě.

Jana mě objala: „Děkuju.“

Ale místo úlevy přišla prázdnota.

Od té doby je mezi mnou a mámou něco zlomeného. Voláme si méně často. Když přijde na návštěvu, vždycky zazvoní a čeká na pozvání.

Jana je šťastnější – ale já někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sám sebe: Udělal jsem správnou věc? Dá se být dobrým synem i dobrým manželem zároveň? Co byste udělali vy na mém místě?