Mezi dvěma srdci: Jak jsem hledala lásku a našla víru

„Kláro, už zase jsi přišla pozdě. Takhle to dál nejde!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřela dveře bytu. Mamka stála u sporáku, v ruce vařečku, a v očích jí hořel známý plamínek rozčilení. „Promiň, mami, zdržela jsem se v práci,“ vydechla jsem a snažila se skrýt třesoucí se ruce do kapes kabátu. Ve skutečnosti jsem se nezdržela v práci, ale seděla jsem na lavičce u kostela svatého Jiljí a snažila se přijít na to, jak dál žít.

Všechno začalo před půl rokem, když jsem potkala Tomáše. Vysoký, tmavovlasý, s úsměvem, který by roztál i ledovec na Sněžce. Pracoval jako fyzioterapeut v nemocnici na Karlově náměstí a byl přesně tím typem muže, o kterém mamka snila, že si ho jednou přivedu domů. Jenže pak je tu ještě Petr – můj nejlepší kamarád od dětství. S Petrem jsme spolu vyrůstali v paneláku na Jižním Městě, známe se nazpaměť. On je ten, kdo mě vždycky podržel, když mi bylo nejhůř. Nikdy jsem si ho nepředstavovala jako partnera… až do té doby, než mi jednoho večera řekl: „Kláro, já tě miluju.“

Ten večer jsme seděli na střeše našeho domu, popíjeli čaj z termosky a dívali se na světla města. „Víš, že jsi pro mě vždycky byla víc než jen kamarádka?“ zeptal se tiše. Srdce mi poskočilo a já nevěděla, co říct. V hlavě mi vířily myšlenky na Tomáše – jeho doteky, smích i to, jak mě držel za ruku v tramvaji číslo 22. Ale Petr… Petr byl jistota. Domov.

Od té doby jsem žila ve lži. Chodila jsem s Tomášem, ale zároveň jsem nedokázala přestat myslet na Petra. Každý večer jsem se modlila: „Bože, prosím, ukaž mi cestu. Dej mi sílu rozhodnout se správně.“ Nikdy jsem nebyla extra věřící – do kostela jsem chodila spíš z tradice než z přesvědčení. Ale teď jsem potřebovala něco víc než rady kamarádek nebo mamky. Potřebovala jsem odpověď shůry.

Jednoho dne mě Tomáš pozval na večeři k sobě domů. Bylo to krásné – svíčky, domácí lasagne a tichá hudba v pozadí. „Kláro,“ začal vážně, „myslíš si, že bychom spolu mohli být napořád?“ Ztuhla jsem. V tu chvíli mi došlo, že musím být upřímná – nejen k němu, ale hlavně k sobě.

„Tomáši… já nevím,“ zašeptala jsem. „Je tu někdo jiný?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem a v očích mě pálily slzy. „Je to Petr?“ Přikývla jsem znovu.

Tomáš vstal od stolu a chvíli jen mlčky zíral z okna. „Víš co? Já tě mám rád natolik, že ti přeju štěstí – i kdyby to mělo být s někým jiným.“ Jeho slova mě zasáhla víc než jakýkoli výčitky.

Když jsem šla domů, pršelo. Déšť mi stékal po tvářích a já nevěděla, jestli pláču nebo je to jen voda z nebe. Doma mě čekala mamka s večeří na stole a pohledem plným otázek. „Tak co Tomáš? Už tě požádal o ruku?“ ptala se s nadějí v hlase.

„Mami… já nevím, jestli je to ten pravý,“ řekla jsem tiše.

„Kláro! Vždyť je to slušný kluk! Má práci, je hodný… Co bys chtěla víc?“

„Chci být šťastná,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se naplno.

Mamka si povzdechla a objala mě. „Víš, že chci jen tvoje dobro… Ale někdy člověk musí poslouchat svoje srdce.“

Další dny byly jako v mlze. Petr mi psal zprávy: „Jsi v pořádku? Myslím na tebe.“ Já mu neodpovídala – bála jsem se svých pocitů i toho, co by mohlo být dál.

Jednoho nedělního rána jsem šla do kostela sama. Seděla jsem v lavici a dívala se na barevná okna nad oltářem. Kněz mluvil o odpuštění – nejen druhým, ale hlavně sobě samým. V tu chvíli mi došlo, že si musím odpustit svou nerozhodnost a strach.

Po mši jsem šla rovnou za Petrem. Stál před domem s kyticí kopretin – věděl, že jsou moje nejoblíbenější.

„Kláro…“ začal nejistě.

„Petře,“ skočila jsem mu do řeči, „já taky miluju tebe.“

Objal mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy štěstí.

Doma to nebylo jednoduché. Mamka byla zklamaná – Tomáše měla ráda jako vlastního syna. Několik týdnů se mnou skoro nemluvila. Ale časem pochopila, že moje štěstí není v tom splnit její představy, ale najít vlastní cestu.

S Tomášem jsme zůstali přátelé. Občas si napíšeme nebo zajdeme na kafe – bez výčitek a bolesti.

A já? Každý večer děkuji Bohu za to, že mě provedl tímhle chaosem a ukázal mi sílu modlitby i odpuštění.

Někdy si říkám: Proč je cesta ke štěstí tak složitá? Musíme opravdu tolik trpět, abychom našli pravou lásku? Co myslíte vy?