Mezi dvěma ohni: Příběh o lásce, rodině a hypotéce

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Knihovnu? A ještě k tomu gauč? Vždyť jste si sotva pořídili byt a už chcete rozhazovat!“ Tchyně stála uprostřed našeho malého obýváku, ruce v bok, oči plné nevole. Petr se na mě omluvně podíval, ale já už v sobě cítila ten známý tlak na hrudi. Bylo to jako pokaždé, když přijela na návštěvu – místo radosti z nového domova jsme čelili jejím výčitkám.

„Mami, my tu chceme žít pohodlně. Je to náš domov,“ zkusil Petr opatrně. Ale ona ho přerušila: „Domov? Domov je tam, kde nejsou dluhy! Vy jste mladí, měli byste cestovat, užívat si, ne se zadlužit na třicet let kvůli nějakému paneláku!“

Stála jsem opřená o kuchyňskou linku a v duchu počítala do deseti. Už zase. Pořád dokola. Když jsme před půl rokem podepsali hypotéku na dvoupokojový byt v Líšni, byli jsme plní nadšení. Malý balkon, výhled na les, konečně vlastní klid. Jenže od té doby se naše životy změnily v nekonečný boj s jejími představami o tom, jak bychom měli žít.

První týdny po nastěhování byly krásné. Malovali jsme stěny, skládali nábytek z IKEA a plánovali, kam dáme knihovnu, kterou jsem si tolik přála. Petr mi slíbil, že až dostane prémie, koupíme i ten vysněný gauč – žádný luxus, jen něco pohodlného na večerní filmy. Ale pak přišla první návštěva jeho matky a všechno se změnilo.

„Jano, vy jste mladí! Proč jste si hned pořizovali byt? Vždyť jste mohli ještě pár let bydlet u rodičů a šetřit! Teď budete jen splácet a nic neuvidíte ze světa!“ Její slova mě bodala jako jehly. Moji rodiče nás podporovali, byli pyšní, že jsme se postavili na vlastní nohy. Ale ona? Každý náš krok zpochybňovala.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla Brna. Petr přišel za mnou a objal mě kolem ramen. „Mrzí mě to,“ zašeptal. „Vím, že je to těžké.“

„Proč jí prostě neřekneš, ať nás nechá být?“ vyhrkla jsem zoufale. „Vždyť tohle je náš život!“

Petr jen pokrčil rameny. „Je to máma. Má o nás strach.“

Ale já věděla, že to není jen strach. Byla to potřeba kontrolovat, mít poslední slovo. A čím víc jsme se snažili žít podle sebe, tím víc tlačila.

Jednoho dne přišla neohlášeně. Přinesla nám „něco na zub“ – domácí koláč a spoustu rad. Když viděla nový koberec v obýváku, rozčílila se: „To jste zase utráceli? Vždyť ani nemáte pořádný gauč! A knihy? Na co potřebujete tolik knih? Stejně je nebudete mít čas číst, když budete pořád pracovat na splácení té vaší hypotéky!“

Ten večer jsem poprvé vybuchla. „A dost! To je náš domov! My rozhodujeme, co si koupíme a jak budeme žít! Jestli se vám to nelíbí, nemusíte sem chodit!“

V místnosti zavládlo ticho. Petr zbledl a jeho matka se zatvářila dotčeně. „Tak takhle se mnou mluvit nebudeš,“ sykla a práskla dveřmi.

Celou noc jsem nespala. Měla jsem pocit viny – ale zároveň úlevu. Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou. Další dny byly napjaté. Nevolala nám, nepsala. Petr byl smutný a já měla pocit, že jsem všechno zkazila.

Po týdnu přišla SMS: „Můžu přijít? Chci si promluvit.“

Seděli jsme u stolu v kuchyni. Tchyně byla tišší než obvykle. „Možná jsem to přehnala,“ začala pomalu. „Jen… mám strach. Vím, jaké to je mít dluhy. Váš otec kvůli nim přišel o všechno.“

Poprvé jsem ji viděla jinak – ne jako nepřítele, ale jako člověka s vlastními démony.

„Chápeme to,“ řekla jsem tiše. „Ale potřebujeme prostor dělat vlastní chyby.“

Přikývla. „Budu se snažit.“

Nebylo to dokonalé usmíření, ale byl to začátek.

Dnes už máme knihovnu i gauč. Hypotéku splácíme dál – někdy je to těžké, někdy máme strach z budoucnosti. Ale máme svůj domov a učíme se chránit ho před cizími obavami i vlastní nejistotou.

Někdy večer sedím na gauči s knihou v ruce a přemýšlím: Proč je tak těžké žít podle sebe? Musíme vždycky bojovat za svůj klid? Jak byste se zachovali vy?