Mezi dvěma ohni: Když se manžel pohádá s rodinou

„Tohle už nikdy nedopustím! Jestli si myslíš, že mě budou tvoji rodiče dál ponižovat u stolu, tak tam už nikdy nejdu!“ Petr práskl dveřmi ložnice a já zůstala stát v kuchyni s rukama zabořenýma do dřezu plného špinavého nádobí. Voda mi stékala po zápěstích, ale já ji nevnímala. V hlavě mi stále dokola zněla slova, která padla během toho nešťastného nedělního oběda.

Moje máma, paní učitelka v důchodu, nikdy neměla pro Petra pochopení. „Víš, Lucko, on je takový… no, prostě není to typ, co by se hodil do naší rodiny,“ šeptala mi už před svatbou. Ale já jsem byla zamilovaná a věřila jsem, že časem si na sebe zvyknou. Jenže teď, po třech letech manželství, se všechno rozpadlo během jediného odpoledne.

Seděli jsme u stolu v našem panelákovém bytě na Proseku. Táta naléval víno, máma servírovala svíčkovou a já se snažila udržet konverzaci v bezpečných vodách. Ale pak přišla řeč na peníze. „Petře, a ty pořád pracuješ v té malé firmičce? To už jsi přece mohl dávno povýšit,“ rýpla si máma. Petr se napjal jako struna. „Pracuju tam rád. A myslím, že to není vaše věc.“ Táta se zamračil a začal něco mumlat o zodpovědnosti. Já jsem jen tiše doufala, že to přejde. Ale pak Petr bouchl do stolu: „Možná bych měl odejít, když tu nejsem vítaný.“

Od té chvíle bylo ticho husté jako smetana. Rodiče odešli dřív a Petr se mnou celý večer nemluvil. Od té doby se všechno změnilo. Petr odmítá chodit na rodinné oslavy, neodpovídá na máminy zprávy a dokonce mě prosil, abych s nimi o něm nemluvila.

Já jsem najednou mezi dvěma ohni. Každý den mi máma volá a ptá se, jak to s Petrem bude dál. „Lucko, ty si musíš vybrat! My jsme tvoje rodina,“ říká mi do telefonu a já cítím, jak se mi svírá hrdlo. Petr zase večer sedí u televize a mlčí. Když se ho zeptám, jestli by nechtěl zkusit s rodiči mluvit, jen zavrtí hlavou: „Nechci to řešit. Už nikdy.“

Začínám pochybovat o všem. O tom, jestli jsem si vzala správného muže. O tom, jestli mám právo chtít po něm smíření. O tom, jestli mám právo chtít po rodičích pochopení. Připadám si jako dítě rozvádějících se rodičů – jenže tentokrát jsem to já, kdo musí rozhodnout.

Jednou večer jsem to už nevydržela a rozplakala se před Petrem. „Já už nemůžu! Chci jen normální rodinu! Proč to nejde?“ On mě objal a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Já vím, Lucko. Ale já už tam prostě nemůžu chodit jako někdo druhej.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti a přemýšlela jsem, co dál. Kamarádka Jana mi radila: „Musíš si s nimi všemi sednout a říct jim, jak ti je. Jinak tě to zničí.“ Ale já jsem se bála další hádky.

Jednoho dne jsem pozvala mámu na kávu do kavárny na Letné. Seděly jsme naproti sobě a já jí řekla všechno – jak mě bolí jejich poznámky o Petrovi, jak mě ničí to napětí doma, jak mám pocit, že už nejsem nikde vítaná. Máma mlčela a pak jen řekla: „My jsme tě chtěli chránit.“

„Ale před čím? Před vlastním manželem?“ vyhrkla jsem.

Máma sklopila oči: „Měla jsem strach, že nebudeš šťastná.“

„Ale teď nejsem šťastná právě kvůli tomu všemu,“ odpověděla jsem tiše.

Doma jsem pak dlouho seděla u okna a čekala na Petra. Když přišel, podíval se na mě unavenýma očima: „Byla jsi za mámou?“ Přikývla jsem.

„A co ti řekla?“

„Že mě chtěla chránit.“

Petr se smutně usmál: „A kdo ochrání nás dva?“

Od té chvíle jsme spolu začali víc mluvit – o tom, co nás bolí, co nám chybí. Ale s rodiči to zůstalo stejné. Každý pokus o smíření skončil výčitkami nebo tichým odmítáním.

Teď je to už několik týdnů a já pořád nevím, co dělat dál. Mám pocit, že musím volit mezi dvěma světy – mezi láskou k manželovi a loajalitou k rodičům.

Někdy v noci ležím vedle Petra a ptám se sama sebe: Dá se vůbec ještě něco napravit? Nebo už jsme všichni zašli příliš daleko? Co byste udělali vy na mém místě?