Mezi dvěma ohni: Když musíš volit mezi matkou a manželkou
„Tak už mi to řekni, Tomáši! Kdo je pro tebe důležitější? Já, nebo ona?“ Matčin hlas se nesl kuchyní jako hrom. Stála u dřezu, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz a hněvu. Moje žena Jana seděla naproti mně u stolu, bledá a napjatá, prsty nervózně kroutila ubrousek. Venku pršelo, kapky bubnovaly do oken panelákového bytu na Jižním Městě, kde jsme se všichni tři sešli k večeři, která se změnila v bitevní pole.
„Mami, prosím tě, nech toho,“ zašeptal jsem, ale hlas se mi třásl. Věděl jsem, že tohle není obyčejná hádka. Bylo to vyvrcholení měsíců napětí, nevyřčených výčitek a malých zrad. Matka nikdy Janu nepřijala. Od začátku jí vadilo, že Jana pochází z menšího města, že její rodiče nejsou „dost dobří“, že má jiné názory na výchovu dětí i na to, jak by měl vypadat náš domov.
Jana se snažila. Opravdu. Pekla matčiny oblíbené koláče, chodila s ní na nákupy, dokonce jí pomáhala s úklidem bytu. Ale nikdy to nestačilo. Matka vždycky našla něco, co by mohla vytknout – že je Jana moc tichá, moc vzdělaná, málo vděčná. A já? Já jsem mlčel. Doufal jsem, že čas všechno zahojí.
Ten večer ale čas došel.
„Tomáši, tvoje matka mi dneska řekla, že nejsem dost dobrá pro tebe. Že si zasloužíš někoho lepšího,“ řekla Jana tiše, ale pevně. Její hlas byl jako ledová sprcha. „A já už to dál nevydržím. Buď se postavíš za mě, nebo odcházím.“
Matka se rozesmála – krátce, hořce. „Vidíš? Vydírá tě! Tohle je ta tvoje velká láska? Já jsem tě vychovala sama, všechno jsem ti obětovala! A teď mě chceš odkopnout kvůli nějaké slečně z vesnice?“
Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Vzpomněl jsem si na dětství – na matčiny noční směny v nemocnici, na to, jak mi šila kostýmy na karneval, jak mě učila jezdit na kole. Ale taky na to, jak mě dusila svými očekáváními, jak nikdy neuznala žádnou mou partnerku.
Jana vstala od stolu. „Tomáši, já už nemůžu. Miluju tě, ale nemůžu žít v domě, kde mě tvoje matka nenávidí. Potřebuju vědět, že stojíš při mně.“
Matka se rozplakala. „Tak běž! Běž za ní! Ale až tě opustí, nevracej se ke mně!“
Stál jsem mezi nimi jako socha. Dvě ženy, které miluju. Dvě ženy, které mě potřebují – každá jinak. V hlavě mi hučelo. Věděl jsem, že ať řeknu cokoli, někoho ztratím.
„Mami… Jano… Prosím…“ Hlas mi selhal. Jana si vzala kabelku a zamířila ke dveřím. „Jdu k Lence. Zavolej mi, až budeš vědět, co chceš.“
Dveře se zabouchly. Matka se sesunula na židli a rozplakala se naplno. „Všechno jsem pro tebe dělala… A teď jsem sama…“
Seděl jsem u stolu a díval se na studenou večeři. V hlavě mi běžely matčiny výčitky i Janina slova. Věděl jsem, že musím něco udělat. Ale co je správné? Být dobrý syn znamená stát při matce. Být dobrý manžel znamená stát při ženě. Ale co když to nejde dohromady?
Vzpomněl jsem si na rozhovor s tátou před lety, když odešel od mámy: „Někdy musíš myslet i na sebe, Tomáši. Jinak tě ostatní roztrhají.“ Tehdy jsem ho nenáviděl za to, že nás opustil. Teď jsem ho možná začínal chápat.
Vstal jsem a šel za matkou do ložnice. Seděla na posteli, oči červené od pláče. „Mami… Já tě mám rád. Ale Jana je moje žena. Chci s ní žít. Nechci si vybírat mezi vámi. Ale pokud mě nutíš… vyberu si ji.“
Matka se na mě podívala s bolestí v očích, jakou jsem u ní nikdy neviděl. „Tak běž. Ale už mě nehledej.“
Odešel jsem z bytu s pocitem, že mi někdo vyrval srdce z těla. Venku pršelo ještě víc. Volal jsem Janě. „Jano, vybral jsem si tebe. Ale bolí mě to. Nechci přijít o mámu.“
Jana mě objala. „Já vím. Ale někdy musíš chránit naši rodinu. Jinak ji ztratíš.“
Dny plynuly. Matka mi nebrala telefon. Posílal jsem jí zprávy, psal dopisy. Odpověď nepřišla. S Janou jsme začali znovu – nový byt, nové začátky. Ale v noci mě budily výčitky svědomí. Udělal jsem správnou věc? Nebo jsem zradil ženu, která mě vychovala?
Dnes mám vlastní děti. Snažím se být lepším otcem, než byl ten můj. Ale pořád mě pronásleduje otázka: Může být člověk dobrým synem i dobrým manželem zároveň? Nebo je každý z nás nakonec nucen volit mezi láskou a loajalitou?
Co byste udělali vy? Dá se vůbec v takové situaci rozhodnout správně?