Matčina Stín: Jak jsem odešla z domova a zůstala sama

„Ty jsi opravdu sobecká, Aneto! Jak můžeš takhle odejít, když tvůj bratr potřebuje pomoc?“ křičela na mě máma, zatímco jsem si balila poslední věci do starého batohu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. V kuchyni voněla káva, ale vzduch byl těžký, napjatý. Táta seděl u stolu, mlčel a díval se do stolu, jako by tam hledal odpovědi na otázky, které si nikdy nahlas netroufl položit.

Bylo mi devatenáct a právě jsem odmaturovala na gymnáziu v Pardubicích. Můj mladší bratr Honza byl od narození nemocný – měl vzácnou autoimunitní poruchu, kvůli které byl neustále v nemocnici nebo doma na lécích. Máma žila jen pro něj. Každý den mu vařila speciální jídla, vozila ho po doktorech, seděla u jeho postele, když měl horečky. Já byla ta zdravá, ta „bezproblémová“. Nikdo se mě neptal, jak se mám. Nikdo si nevšiml, že jsem celé noci probrečela do polštáře, protože jsem se cítila neviditelná.

„Mami, já už to takhle dál nevydržím,“ šeptla jsem tehdy. „Potřebuju žít i svůj život.“

„Tvůj život? A co Honza? Co my? Ty nás tu necháš samotné?“ Její hlas byl ostrý jako břitva. „Jsi stejná jako tvůj otec – vždycky utečete před problémy!“

Táta se na chvíli nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak jen zavrtěl hlavou a vstal od stolu. Slyšela jsem jeho kroky na chodbě. Zůstala jsem s mámou sama. Její oči byly plné slz i zloby.

Odešla jsem ten den. Na nádraží v Pardubicích jsem čekala na vlak do Prahy s pocitem viny a úlevy zároveň. V kapse jsem měla pár tisícovek z brigád a adresu kamarádky Kláry, která mi slíbila místo na gauči v jejím malém bytě na Žižkově.

První týdny v Praze byly těžké. Pracovala jsem v kavárně u Karlova náměstí, večer jsem se učila na přijímačky na vysokou školu. Klára byla fajn, ale měla svůj život a já se cítila jako přítěž. Každý večer mi máma psala zprávy – nejdřív prosby, pak výčitky a nakonec nenávistné věty: „Jsi zrůda! Kvůli tobě Honza pláče! Nikdy ti to neodpustím!“

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Telefon vibroval další zprávou od mámy: „Kdybys nebyla tak sobecká, možná by Honza nebyl tak nemocný.“ Rozplakala jsem se. Byla jsem opravdu tak špatná? Měla jsem zůstat doma a obětovat svůj život pro bratra?

Jednoho dne mi Klára řekla: „Aneto, tvoje máma tě citově vydírá. Musíš si nastavit hranice.“ Ale jak nastavit hranice vůči vlastní matce? Vždyť ona je ta, která mě porodila, která mě učila chodit a číst… Ale taky ta, která mě nikdy nepochválila za jedničku z matematiky, protože Honza měl zrovna horečku.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. Poprvé v životě mě někdo poslouchal bez předsudků. „Aneto,“ řekla mi jednou tiše, „máte právo na svůj život. Vaše hodnota nezávisí na tom, kolik obětí přinesete.“

Ale pocit viny mě neopouštěl. Když mi jednou volal táta a šeptem mi řekl: „Máš pravdu, Anetko. Taky bych někdy chtěl utéct…“ rozplakala jsem se znovu. Táta byl vždycky tichý spojenec – nikdy se mámě nepostavil, ale občas mi nechal pod polštářem čokoládu nebo mi napsal krátký vzkaz: „Drž se.“

Čas plynul. Dostala jsem se na filozofickou fakultu UK a našla si malý podnájem v Nuslích. Práce v kavárně mě uživila jen tak tak, ale poprvé v životě jsem měla pocit svobody. Jenže máminy zprávy nepřestávaly chodit. Když Honza skončil znovu v nemocnici po těžkém záchvatu, máma mi napsala: „Kdybys byla doma, možná by to nedopadlo takhle.“

Jednou večer jsem se rozhodla jet domů do Pardubic navštívit Honzu. Ležel bledý v posteli a usmál se na mě: „Ahoj ségra…“ Máma mě ignorovala celou dobu návštěvy. Když jsem odcházela, řekla jen: „Už sem nejezdi.“

Cestou vlakem zpět do Prahy jsem koukala z okna na temná pole a přemýšlela: Je možné být dobrou dcerou i dobrým člověkem zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zradit – sebe nebo rodinu?

Dnes je mi pětadvacet. Pracuji jako knihovnice a mám pár blízkých přátel. S mámou si už skoro nepíšeme. Honza je stále nemocný, ale už je dospělý a zvládá svůj život po svém. Občas si voláme a smějeme se vzpomínkám z dětství.

Ale někdy v noci mě stále budí otázka: Byla jsem opravdu sobecká? Nebo je někdy správné myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?