„Máš měsíc na to, abys opustila můj byt!” – Příběh české snachy mezi rodinnými očekáváními a vlastními sny

„Máš měsíc na to, abys opustila můj byt!“ Ta věta mi v hlavě zněla jako ozvěna, když jsem stála v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě a dívala se na paní Marii, svoji tchyni, která mě propalovala pohledem. Petr, můj muž, seděl u stolu, ruce složené v klíně, oči sklopené. Všechno ve mně křičelo, ale navenek jsem byla ticho.

„Marie, to přece nemyslíte vážně,“ hlesla jsem, ale ona jen zvedla bradu a s ledovým klidem dodala: „Myslím to naprosto vážně, Anno. Tady nejsi doma. Tady platí moje pravidla.“

Bylo mi dvacet sedm, čerstvě po svatbě, a místo toho, abychom s Petrem začali nový život, bydleli jsme v jeho dětském pokoji, obklopeni jeho starými plakáty a plyšáky. Byt byl malý, tři plus jedna, a v každém koutě bylo cítit, že tu vládne někdo jiný. Marie byla vdova, silná žena, která celý život všechno zvládala sama. Petr byl její jediný syn, její chlouba, její všechno. A já? Já byla vetřelec, který narušil jejich svět.

„Petr, řekni něco,“ otočila jsem se na něj zoufale. On jen zavrtěl hlavou, jako by se bál, že když promluví, všechno se zhroutí. „Mami, Anička…“ začal, ale Marie ho přerušila: „Ne, Petře. Už jsem rozhodla. Buď ona půjde, nebo půjdete oba. Ale já už tohle dál snášet nebudu.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Moje rodina byla z Moravy, do Prahy jsem přišla za studiem a pak za Petrem. Všechno, co jsem měla, byl on. A teď jsem měla pocit, že ho ztrácím.

Noc byla dlouhá. Ležela jsem vedle Petra, poslouchala jeho tiché dýchání a v hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky. Jak jsme se poznali na kolejích, jak jsme spolu chodili na procházky na Vyšehrad, jak mi slíbil, že mě nikdy neopustí. Ale teď tu ležel, mlčel a nechával mě bojovat samotnou.

Ráno jsem sebrala odvahu a zavolala mámě. „Mami, já už to nezvládám. Marie mě chce vyhodit. Petr nic neříká. Co mám dělat?“ Máma chvíli mlčela, pak řekla: „Ančo, musíš si stát za svým. Jestli tě Petr miluje, půjde s tebou. Jestli ne, nestojí za to.“

Celý den jsem přemýšlela, co dál. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali, že jsem bledá, že jsem zhubla. Nikdo ale nevěděl, jaké to je, když se člověk cítí jako cizinec ve vlastním domově.

Večer jsem se rozhodla. „Půjdu si najít podnájem,“ řekla jsem Petrovi. „Nemůžu tu zůstat, když mě tu nechtějí.“ Petr se na mě díval dlouho, pak řekl: „Aničko, já… já nevím, co mám dělat. Máma je sama, bojí se, že ji opustím. Ale já tě miluju.“

„Tak pojď se mnou,“ navrhla jsem. „Začneme znovu, jen my dva.“

Petr zaváhal. „Nevím, jestli to zvládnu. Máma je všechno, co mám.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jeho láska ke mně je slabší než pouto k matce. Bylo to jako rána do srdce. Odešla jsem do koupelny, pustila vodu a nechala slzy téct.

Další dny byly jako zlý sen. Marie mě ignorovala, Petr byl stále víc uzavřený. Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi.

„Petře, ona ti zničí život. Podívej, jak se změnil. Už nejsi můj hodný kluk. Dřív jsi mě poslouchal, teď se hádáš. Kvůli ní!“

„Mami, já ji miluju. Ale nechci, abys byla sama.“

„Já to bez tebe nezvládnu, Petře. Prosím tě.“

Bylo to jako sledovat tragédii, kde jsem já byla ten zlý. Všechno, co jsem udělala, bylo, že jsem se zamilovala. Ale v tomhle domě to bylo málo.

Začala jsem hledat podnájem. Prohlížela jsem inzeráty, volala na čísla, ale všechno bylo drahé nebo daleko. Jednou jsem se vrátila domů a našla Marie, jak balí moje věci do krabic.

„Co to děláte?“ vyhrkla jsem.

„Pomáhám ti. Sama jsi říkala, že odejdeš. Tak ať to máš rychle za sebou.“

Cítila jsem vztek, smutek i bezmoc. „Proč mi to děláte? Nikdy jsem vám nic neudělala.“

Marie se na mě podívala tvrdě: „Vzala jsi mi syna. To je dost.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nikdy nebudu dost dobrá. Pro ni ne. Pro Petra možná, ale on neměl sílu se postavit.

Odešla jsem. Našla jsem si malý pokoj v Nuslích, s výhledem na šedý dvůr. První noc jsem brečela do polštáře, ale cítila jsem i úlevu. Byla jsem sama, ale svobodná.

Petr mi volal. „Aničko, vrať se. Máma je na tom špatně, pořád pláče. Já tě potřebuju.“

„A co já?“ zeptala jsem se. „Potřebuješ mě, nebo potřebuješ, abych byla ta, která se vždycky přizpůsobí?“

Dlouho mlčel. „Nevím. Já… nevím.“

Uběhly týdny. V práci jsem se začala smát, chodila jsem na procházky, poznávala nové lidi. Petr mi psal, ale já už neodpovídala. Začala jsem znovu žít. Bez něj, bez Marie, bez jejich pravidel.

Jednou jsem potkala sousedku z paneláku. „Aničko, Marie je teď sama. Petr se odstěhoval za prací do Brna. Prý se už nevrátí.“

Zastavila jsem se. Tolik bolesti, tolik slz. A nakonec jsme všichni zůstali sami.

Někdy si říkám, jestli to všechno stálo za to. Jestli je lepší být sám a svobodný, nebo s někým a ztratit sám sebe. Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za lásku, když vás to stojí vlastní důstojnost?