„Martine, slib mi, že se postaráš o Aničku…” – Šepot matky, který změnil celý můj život

„Martine, slib mi, že se postaráš o Aničku…“ Maminka ležela na nemocniční posteli v Motole, tvář bledou jako stěna, ruce slabé a studené. Její hlas byl sotva slyšitelný, ale ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co zavřela oči navždy. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zhroutil celý svět. Bylo mi dvacet tři, studoval jsem poslední ročník na ČVUT a měl před sebou sny o vlastním životě. Ale najednou jsem měl být hlavou rodiny.

Anička byla od narození nemocná – dětská mozková obrna jí vzala možnost chodit i mluvit. Byla jí tehdy teprve osm let. Táta nás opustil, když jsem byl ještě malý, a od té doby jsme byli jen my tři. Maminka dělala v knihovně, peněz nikdy nebylo nazbyt, ale vždycky jsme měli doma teplo a lásku. Teď jsem měl být tím, kdo to všechno udrží pohromadě.

První týdny po pohřbu byly jako v mlze. Všichni kolem mě něco řešili – sociálka, škola, sousedé. „Martine, to zvládneš,“ říkala teta Jana, ale v očích měla pochybnosti. „Měl bys Aničku dát do ústavu,“ navrhovala sousedka paní Novotná. „Jsi mladý, máš život před sebou.“

Ale já jsem slíbil mámě. A sliby se mají plnit.

Každé ráno jsem vstával o hodinu dřív, abych Aničku nakrmil, převlékl a připravil na denní stacionář. Pak jsem běžel na přednášky, odpoledne do práce na brigádu v supermarketu a večer domů – vařit, prát, dělat úkoly s Aničkou. Někdy jsem si připadal jako robot. Kamarádi mě zvali na pivo nebo na koncerty, ale já nemohl. „Promiň kluci, dneska to nejde.“ Postupně se přestali ozývat.

Jednou v noci jsem seděl u Aničky v pokoji a díval se na ni, jak spí. V ruce svírala plyšového medvěda a vypadala tak klidně. Najednou jsem pocítil vztek – na tátu, na osud, na celý svět. Proč zrovna my? Proč já? Co když to nezvládnu?

Jednoho dne přišla sociální pracovnice s tím, že by bylo lepší Aničku umístit do speciálního zařízení. „Martine, jste mladý kluk. Máte právo žít svůj život,“ řekla mi soucitně. „Anička by tam měla odbornou péči.“

Doma jsem o tom přemýšlel celé hodiny. Měl jsem pocit viny už jen za to, že o tom uvažuji. Ale pak jsem si vzpomněl na mámin pohled – plný důvěry a strachu zároveň. „Martine, slib mi…“

Jednoho večera jsem se sesypal. Seděl jsem na zemi v kuchyni a brečel do dlaní. Anička mě našla a připlazila se ke mně po zemi. Objala mě svými slabými ručičkami a začala tiše plakat taky. V tu chvíli jsem pochopil, že nejsme sami – máme jeden druhého.

Začal jsem hledat pomoc jinde. Našel jsem skupinu rodičů pečujících o postižené děti na Facebooku. Tam jsem poprvé mohl napsat: „Nevím, jestli to zvládnu.“ Dostalo se mi podpory i praktických rad – jak žádat o příspěvky, kde najít asistenta, jak si občas dovolit chvíli pro sebe.

Postupně jsme si s Aničkou vytvořili vlastní rituály – společné snídaně s pohádkami v televizi, večerní čtení (i když ona jen poslouchala), nedělní procházky do parku s vozíkem. Naučil jsem se radovat z maličkostí: když se Anička poprvé sama napila brčkem nebo když se usmála na sousedovic psa.

Ale nebylo to jednoduché. Peníze pořád chyběly. Brigáda nestačila a studium šlo stranou. Učitelé mi vycházeli vstříc jen někdy – „Martine, musíte si vybrat priority,“ říkal profesor Novák. Ale jak si má člověk vybrat mezi rodinou a budoucností?

Jednou večer přišla teta Jana s nabídkou: „Můžeš jet na víkend pryč, já pohlídám Aničku.“ Nevěřil jsem jí – vždycky byla spíš kritická než ochotná pomáhat. Ale nakonec jsem souhlasil a poprvé po dvou letech jel s kamarády na chatu do Krkonoš.

Seděl jsem u ohně a poslouchal smích ostatních. Najednou mě přepadl pocit prázdnoty – jako bych tam nepatřil. Myšlenky mi utíkaly domů k Aničce. Když jsem se vrátil, objala mě tak silně, jak jen dokázala. Uvědomil jsem si, že můj život už nikdy nebude stejný jako dřív.

Často přemýšlím nad tím, jestli bych byl šťastnější bez téhle odpovědnosti. Možná bych měl práci snů, cestoval po světě nebo měl vlastní rodinu. Ale pak vidím Aniččin úsměv a vím, že bych ji nikdy nedokázal opustit.

Někdy mám pocit, že mě společnost odsuzuje – buď za to, že obětuji svůj život sestře, nebo za to, že si stěžuju. Ale kdo z nich ví, jaké to je?

Dnes je mi třicet a Anička je dospělá žena s duší dítěte. Pořád spolu bydlíme v našem malém bytě na Žižkově. Někdy je to těžké – samota tíží a únava je všudypřítomná. Ale naučil jsem se žít pro okamžiky radosti.

Možná nejsem dokonalý bratr ani opatrovník. Ale snažím se každý den být člověkem – pro Aničku i pro sebe.

A tak se ptám: Je možné být bratrem i opatrovníkem a přitom neztratit sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?