Lítost v srdci: Opustil jsem svou mladou ženu kvůli první lásce

„Proč jsi tady?“ ozvalo se zpoza dveří, sotva jsem zaklepal. Hlas Kláry byl tichý, ale v něm byla slyšet bolest, kterou jsem jí způsobil. Stál jsem tam promočený, s kyticí růží v ruce, a nevěděl, co říct. Všechno, co jsem měl připravené, se mi vykouřilo z hlavy. Jen jsem tam stál a cítil, jak mi srdce buší až v krku.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ vyhrkl jsem nakonec. Klára otevřela dveře jen na škvírku. Viděl jsem za ní našeho syna Filipa, jak sedí u stolu a skládá lego. Ten pohled mě bodl přímo do srdce. Roky jsem si namlouval, že nový život s mladší ženou je to pravé. Že potřebuji změnu, svobodu, vášeň. Ale teď, když stojím před těmito dveřmi, vím, že jsem utekl před tím nejdůležitějším – před rodinou.

„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ řekla Klára tiše a pustila mě dovnitř. Byt byl stejný jako dřív – útulný, voněl po jasmínu a čerstvě upečeném chlebu. Všechno mi připomnělo domov, který jsem opustil kvůli Lucii. Lucie byla mladá, krásná a plná života. Když jsme se poznali v práci, připadal jsem si znovu mladý. Myslel jsem si, že s ní začnu nový život bez starostí a stereotypu.

Ale štěstí bylo krátké. Po pár měsících manželství s Lucií se ukázalo, že naše představy o životě jsou úplně jiné. Ona chtěla cestovat, chodit po večírcích a užívat si života. Já toužil po klidu domova, po smíchu svého syna a po večerech strávených u stolu s rodinou. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vynese odpadky, proč nejsem dost spontánní.

Jednoho večera mi Lucie řekla: „Proč jsi pořád tak smutný? Copak ti nestačím?“ Nedokázal jsem jí odpovědět. Nešlo o ni – šlo o mě. O to prázdné místo v srdci, které se nedalo ničím zaplnit.

Teď stojím v bytě své bývalé ženy a cítím se jako cizinec. Filip ke mně zvedne oči a nejistě se usměje. „Ahoj tati,“ řekne potichu. V tu chvíli mě zaplaví vlna lítosti a studu. Jak jsem mohl opustit tohle dítě? Jak jsem mohl odejít od ženy, která mě milovala i přes všechny moje chyby?

Klára si sedne naproti mně ke stolu a upřeně se na mě dívá. „Proč jsi přišel?“ ptá se znovu.

„Udělala jsem chybu,“ přiznávám tiše. „Myslel jsem si, že když začnu znovu s někým jiným, budu šťastnější. Ale nebyl jsem.“

Klára mlčí. V očích má slzy, ale nepláče. „Víš vůbec, co jsi nám způsobil?“ zeptá se nakonec.

„Vím,“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. „Každý den toho lituju.“

Filip přijde ke mně a obejme mě kolem krku. „Chyběl jsi mi,“ zašeptá.

V tu chvíli se mi zlomí hlas. „I ty mně,“ řeknu mu a políbím ho do vlasů.

Klára vstane a jde do kuchyně. Slyším cinkání hrnků – připravuje čaj tak, jak to dělala vždycky, když jsme měli těžký den. Sedíme pak všichni tři u stolu a chvíli jen mlčíme.

„A co Lucie?“ zeptá se Klára najednou.

„Odešel jsem od ní,“ přiznávám popravdě. „Nešlo to dál.“

Klára pokývne hlavou. „A co čekáš ode mě?“

Nevím, co říct. Nečekám od ní odpuštění ani návrat. Chci jen být zase součástí života svého syna. Chci napravit alespoň něco z toho, co jsem pokazil.

„Chci být zase tátou pro Filipa,“ řeknu nakonec.

Klára dlouho mlčí. Pak tiše řekne: „To záleží hlavně na něm.“

Filip mě chytí za ruku a usměje se na mě tím svým dětským úsměvem plným naděje.

Ten večer odcházím domů s pocitem, že možná ještě není všechno ztraceno. Ale vím, že cesta zpět bude dlouhá a těžká.

Doma mě čeká prázdný byt – Lucie už si sbalila věci a odešla ke kamarádce. Sednu si na gauč a dívám se do tmy.

Přemýšlím o tom, kolik lidí kolem mě žije ve lži – utíkají před sebou samými za iluzí štěstí, které nikdy nenajdou. Kolik mužů opustilo své rodiny kvůli mladší ženě? A kolik z nich toho pak litovalo?

Možná je čas přestat utíkat a začít bojovat o to, co je opravdu důležité.

Někdy si říkám: Může člověk napravit chyby minulosti? A zasloužím si vůbec druhou šanci? Co byste udělali vy na mém místě?