Křik mé dcery: Když hlas dítěte zachrání matku

„Mami, prosím tě, nechoď tam! Něco je tam špatně!“ křičela Anička, když jsem už s mobilem v ruce zadávala číslo účtu makléře. Její hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stála ve dveřích našeho malého podnájmu na Žižkově, v ruce svírala svého plyšového medvěda a oči měla plné slz. Bylo mi jasné, že tentokrát nejde jen o dětský strach ze změny.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit vztek i zoufalství. „Aničko, vždyť jsme si to tolik přály. Nový byt, vlastní pokojíček, žádné hádky se sousedy… Už nikdy nebudeme muset poslouchat paní Novotnou, jak si stěžuje na hluk.“

Ale Anička jen zavrtěla hlavou. „Ten pán je zlý. Lže ti, mami. Já to vím.“

Zavřela jsem oči a na chvíli se ponořila do vzpomínek na poslední měsíce. Po rozvodu s Petrem jsem zůstala sama s dítětem a s platem zdravotní sestry. Každý den jsem počítala koruny, abychom vyšly. Když jsem konečně našetřila na zálohu na byt, měla jsem pocit, že se nám otevírá nový život. Makléř pan Král byl milý, ochotný a všechno se zdálo být v pořádku. Jenže Anička od začátku tvrdila, že mu nevěří.

„Aničko, proč si to myslíš? Co ti udělal?“ ptala jsem se tiše.

„Když jsme tam byli naposledy, schovával něco v šuplíku. A pak říkal panu Dvořákovi, že už to má skoro jisté. Ale mluvil o jiné paní! Slyšela jsem to!“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na ten zvláštní rozhovor na chodbě domu v Karlíně. Pan Král tam šeptal s nějakým mužem a rychle mě odbyl, když jsem přišla blíž. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost – byla jsem příliš unavená a zahlcená starostmi.

Sedla jsem si ke stolu a položila mobil vedle sebe. „Dobře, Aničko. Zkusíme to zjistit.“

Celou noc jsem nemohla spát. Prohledávala jsem internet, diskuzní fóra i facebookové skupiny o bydlení v Praze. A najednou – mezi příspěvky ve skupině „Podvedení nájemníci“ – jsem našla fotku pana Krále. Pod ní desítky komentářů: „Pozor na něj!“, „Podvodník!“, „Přišla jsem o zálohu 200 tisíc!“

Ráno jsem byla jako omámená. V práci jsem dělala chyby, sestra Jana mě musela několikrát napomenout. Hlavou mi běželo jediné: Co kdybych Aničku neposlechla? Co kdybych opravdu přišla o všechny peníze?

Večer jsem seděla s Aničkou u stolu a držela ji za ruku. „Máš pravdu, zlato. Zachránila jsi nás.“

Rozplakala se mi v náručí a já s ní. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsme plakaly spolu – ne kvůli strachu nebo beznaději, ale kvůli úlevě.

Jenže tím to neskončilo. Pan Král mi začal volat a psát výhružné zprávy: „Jestli mě pomluvíte, postarám se o vás!“, „Přijdete o všechno!“ Báli jsme se chodit domů sami. Volala jsem policii, ale řekli mi, že bez důkazů nemohou nic dělat.

Začala jsem se bát i o Aničku. Jednou večer někdo zvonil u dveří a utíkali jsme se schovat do koupelny. Srdce mi bušilo až v krku a přísahala jsem si, že už nikdy nedopustím, aby nám někdo ublížil.

Nakonec mi pomohla sousedka paní Malá – stará paní z druhého patra, která vždycky věděla všechno o všech. „Toho Krále znám,“ řekla mi jednou na chodbě šeptem. „Už tu byl několikrát a vždycky to skončilo špatně.“ Pomohla mi spojit se s dalšími ženami z domu, které také naletěly.

Společně jsme podaly trestní oznámení a začaly sdílet své příběhy na sociálních sítích. Najednou jsme nebyly samy – přidávaly se další oběti z celé Prahy i okolí.

Trvalo to měsíce, ale nakonec policie pana Krále zatkla. Bylo to malé vítězství v moři problémů – pořád jsme neměly vlastní byt, pořád jsme žily v malém podnájmu a pořád jsme počítaly každou korunu.

Ale něco se změnilo. Přestala jsem přehlížet Aniččiny pocity a začala jí víc naslouchat. Uvědomila jsem si, že děti často cítí věci dřív než my dospělí – možná proto, že ještě neztratily schopnost věřit svému instinktu.

Jednou večer jsme seděly u okna a dívaly se na světla Prahy. Anička mě objala kolem ramen a zašeptala: „Mami, už se nebojím.“

A já jí odpověděla: „Já taky ne.“

Někdy si říkám – kolik z nás dospělých by dokázalo zachránit sebe i své blízké, kdybychom dokázali naslouchat nejen rozumu, ale i hlasu těch nejmenších? Co myslíte vy? Máme dost odvahy věřit dětskému instinktu?