Když zoufalství překoná hrdost: Příběh jedné prosby za plotem

„Mami, prosím tě, už si sedni. Já to zvládnu sama!“ křičela jsem přes kuchyň, zatímco jsem se snažila udržet hrnec s polévkou a zároveň sledovat, jestli se Honzík zase nesnaží vstát z vozíku. Máma byla bledá, kruhy pod očima měla snad až na bradě, ale stejně se snažila všechno zvládnout sama. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že už dávno nejsem dítě.

Ten den byl zvlášť těžký. Náš starý Favorit definitivně vypověděl službu a Honzík měl jít na kontrolu do Motola. Bez auta to znamenalo dvě hodiny v autobusech a tramvajích, přenášení vozíku, pohledy lidí. Máma seděla u stolu a tiše plakala. „Terezko, já už nevím, co mám dělat,“ šeptla. V tu chvíli jsem cítila, jak mě pálí v očích slzy vzteku a bezmoci.

Naše rodina nikdy nebyla bohatá. Táta nás opustil, když bylo Honzíkovi pět a já byla v páté třídě. Od té doby jsme byly na všechno samy. Máma pracovala jako účetní na poloviční úvazek, aby mohla být s Honzíkem doma. Já chodila na gympl a po večerech doučovala děti ze sousedství, abychom si přivydělaly na léky a pomůcky pro bráchu.

Ale teď? Bez auta jsme byli v pasti. Věděla jsem, že jediný člověk v ulici, kdo by nám mohl pomoct, je paní Novotná z vily naproti. Všichni o ní říkali, že je bohatá vdova, co se s nikým nebaví a má doma tři auta. Nikdy se neusmála, když jsme ji potkali na ulici. Ale já neměla na výběr.

Celou noc jsem přemýšlela, jak ji oslovit. Ráno jsem si oblékla čisté tričko a šla ke vchodovým dveřím jejího domu. Ruce se mi třásly tak, že jsem málem nezazvonila. Dveře otevřela sama paní Novotná – vysoká žena s ledově modrýma očima.

„Dobrý den… já… jmenuju se Tereza Nováková, bydlíme naproti…“ začala jsem koktat.

„Vím, kdo jste,“ přerušila mě stroze.

„Chtěla jsem vás poprosit… jestli byste nám mohla půjčit auto… nebo nás odvézt do nemocnice s bratrem… je postižený a…“

Chvíli na mě mlčky hleděla. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. Už jsem chtěla utéct, když řekla: „Počkejte tady.“

Zmizela uvnitř domu a já tam stála jako opařená. Po pár minutách vyšla ven s klíčky v ruce. „Pojedu s vámi,“ řekla prostě.

Cesta do Motola byla zvláštní. Paní Novotná mlčela, jen občas se zeptala na Honzíka – kolik mu je, co mu je, jak to zvládáme. Odpovídala jsem stručně, bála jsem se říct něco špatně.

V nemocnici nám pomohla s vozíkem i s papíry. Když jsme čekali na výsledky vyšetření, seděla vedle mě v čekárně a najednou řekla: „Můj syn měl taky dětskou mozkovou obrnu. Zemřel před deseti lety.“

Zůstala jsem zticha. Najednou mi došlo, proč je tak uzavřená.

Od té chvíle se všechno změnilo. Paní Novotná nám začala pomáhat – vozila nás na kontroly, občas přinesla jídlo nebo nové oblečení pro Honzíka. Máma zpočátku odmítala – „Nemůžeme přijímat almužny!“ – ale já jí vysvětlila, že to není almužna, ale lidskost.

Jednou večer jsme seděly s paní Novotnou u nás v kuchyni nad čajem. Povídala nám o svém synovi Tomášovi – jak bojoval, jak byl statečný i jak moc ji jeho smrt změnila. Máma plakala a poprvé za dlouhou dobu se smála.

Lidé v ulici začali šeptat – „Novotná se zbláznila, tahá se s těmi chudáky odnaproti!“ Ale nám to bylo jedno. Díky ní jsme získali nejen pomoc, ale i novou rodinu.

Jednoho dne přišla paní Novotná s návrhem: „Proč nepožádáte o příspěvek na auto pro zdravotně postižené? Pomůžu vám s papíry.“ Nikdy by nás to nenapadlo – bály jsme se úřadů i odmítnutí. Ale díky ní jsme to zvládly a za pár měsíců jsme měli nové auto.

Začala jsem věřit, že i když je člověk na dně, může přijít pomoc z nečekaného místa. Paní Novotná mi ukázala, že za každou uzavřeností může být bolest a že někdy stačí jen požádat o pomoc.

Dnes už je Honzík dospělý a já studuju sociální práci na Karlově univerzitě. S paní Novotnou jsme pořád v kontaktu – je pro mě druhou babičkou.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych tenkrát nezaklepala? Kolik lidí kolem nás potřebuje pomoc a bojí se o ni říct? Možná bychom měli častěji překonat vlastní hrdost i předsudky… Co myslíte vy?