Když všichni odešli: Příběh o Janě a jejím synovi Matějovi

„Jano, už toho bylo dost! Nemůžeš pořád všechno obětovat Matějovi. Máš i jiný život!“ křičela na mě maminka přes kuchyňský stůl, zatímco já jsem v ruce svírala další výsledky z nemocnice. Její hlas se mi zarýval do hlavy jako jehla. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, ale nemohla jsem. Matěj ležel v pokoji, slabý, s horečkou, a já byla jediná, kdo mu zbyl.

Nikdy jsem si nemyslela, že se rodina může rozpadnout tak rychle. Ještě před rokem jsme seděli u jednoho stolu na Vánoce, smáli se a plánovali dovolenou na Šumavě. Pak přišla ta diagnóza – akutní leukémie. Bylo to jako rána pěstí do břicha. Všichni slibovali pomoc, ale jakmile začalo být zle, začali mizet. Nejprve sestra Petra – prý má moc práce a děti. Pak bratr Tomáš – jeho žena nechtěla, aby k nám chodil, „aby něco nechytli“. Táta se stáhl do sebe a mlčel. Zůstala jen máma, ale i ta se mnou začala bojovat.

„Jano, měla bys ho dát do ústavu. Tam se o něj postarají líp než ty,“ slyšela jsem od ní pořád dokola. Ale jak bych mohla? Matěj byl moje všechno. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych mu připravila speciální snídani, kontrolovala léky, volala doktory, když měl záchvaty bolesti. Přestala jsem chodit do práce – v knihovně mi dali neplacené volno, ale kolegyně už mi psaly, že to dlouho nevydrží.

Jednou večer jsem seděla u Matěje na posteli a hladila ho po vlasech. „Mami, proč už za námi nikdo nechodí?“ zeptal se tiše. Srdce mi pukalo. „Mají moc práce, zlato,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem věděla, že je to strach a pohodlnost. Lidé nechtějí vidět bolest a slabost.

Začaly nám docházet peníze. Sociálka mi nabídla příspěvek na péči, ale bylo to málo. Prosila jsem rodinu o pomoc – marně. „Nemůžeme ti pořád posílat peníze,“ psala mi Petra v SMSce. „Musíš se postavit na vlastní nohy.“

Jednou v noci měl Matěj silný záchvat. Volala jsem záchranku a modlila se, aby to přežil. Když ho odváželi do Motola, držela jsem ho za ruku a slibovala mu, že všechno bude dobré. V čekárně jsem seděla sama mezi cizími lidmi a poprvé v životě jsem si připadala úplně opuštěná.

Po týdnu v nemocnici nás pustili domů. Matěj byl slabý jako nikdy předtím. Máma přišla na návštěvu a místo útěchy mi vyčetla, že zanedbávám domácnost a že bych měla víc myslet na sebe. „Jsi bledá jako stěna! Co z tebe bude za matku, když se složíš?“ křičela.

Jednoho dne přišel Tomáš s Petrou na návštěvu – poprvé po půl roce. Přinesli Matějovi plyšáka a mně bonboniéru. Seděli jsme v obýváku a snažili se tvářit normálně. „Jano, my víme, že to máš těžké,“ začal Tomáš opatrně. „Ale musíš pochopit i nás. Máme svoje rodiny…“ V tu chvíli jsem vybuchla: „A já snad nemám rodinu? Vy jste moje rodina! Proč jste mě nechali samotnou?“ Slzy mi tekly po tváři a oni jen rozpačitě mlčeli.

Začala jsem chodit k psycholožce – doporučila mi ji jedna maminka z nemocnice. Poprvé po dlouhé době jsem mohla mluvit o svém strachu a vzteku nahlas. „Jste silná,“ řekla mi psycholožka jednou po sezení. „Ale nemusíte být pořád sama.“

Začala jsem hledat podporu jinde – v online skupinách pro rodiče nemocných dětí, mezi sousedy, kteří mi občas přinesli nákup nebo pohlídali Matěje na hodinu, abych si mohla dojít k lékaři nebo si jen na chvíli odpočinout v parku.

Jednou večer jsme s Matějem seděli u okna a dívali se na hvězdy. „Mami, myslíš, že budu zase zdravý?“ zeptal se tiše. Objala jsem ho a slíbila mu to – i když jsem sama nevěřila.

Dnes už vím, že rodina není vždycky ta krevní. Někdy jsou to lidé, kteří s vámi vydrží i v těch nejhorších chvílích – i když jste je předtím neznali.

A tak si kladu otázku: Proč se lidé bojí bolesti druhých? Proč je tak těžké zůstat s někým ve chvíli, kdy vás nejvíc potřebuje? Co byste udělali vy na mém místě?