Když věci začaly mizet: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„Kde je moje peněženka?“ ozvala se Jana z předsíně a já jsem v tu chvíli pocítil zvláštní sevření v žaludku. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co u nás doma něco zmizelo. Nejprve to byly moje hodinky, pak Janina oblíbená kabelka a teď peněženka. Vždycky jsme si říkali, že jsme jen nepořádní, že to někde zapadlo, ale tentokrát jsem věděl, že je něco špatně.

Seděl jsem u kuchyňského stolu, ruce složené v pěst. „Jano, už mě to vážně štve. Tohle není normální. Někdo nám tu krade věci.“

Jana si sedla naproti mně, oči plné strachu i vzteku. „Myslíš, že někdo chodí do bytu? Nebo… někdo z rodiny?“

Ta poslední možnost mi projela hlavou jako ledová sprcha. V našem bytě se střídali jen naši nejbližší – moje sestra Alena, která k nám často chodila hlídat děti, a Janin bratr Tomáš, který si u nás občas nechával věci, když přijel z Brna na služebku. Nikdy by mě nenapadlo podezírat někoho z nich.

Ale když jsem večer ležel v posteli a poslouchal tiché šumění města za oknem, nemohl jsem usnout. V hlavě mi běžely všechny ty drobnosti – Alena byla poslední, kdo byl v bytě před tím, než zmizely hodinky. Tomáš zase přišel na návštěvu těsně před tím, než Jana postrádala kabelku. Bylo to jen náhoda?

Druhý den jsem navrhl Janě: „Co kdybychom nainstalovali kameru? Jen tak pro jistotu.“

Chvíli na mě koukala, jako bych se zbláznil. „To myslíš vážně? Máme špehovat vlastní rodinu?“

„Jano, já už nevím, co jiného dělat. Jestli to dělá někdo cizí, aspoň ho chytíme. A jestli někdo z našich… tak to musíme vědět.“

Nakonec souhlasila. Ještě ten večer jsem objednal malou kameru a druhý den ji nenápadně nainstaloval do obýváku. Nikomu jsme nic neřekli.

Týden se nic nedělo. Už jsem si začínal myslet, že jsme paranoidní. Pak ale přišla sobota a s ní i Alena. Hlídala děti, zatímco jsme s Janou šli nakoupit na trh.

Když jsme se vrátili, všiml jsem si, že na poličce chybí Janin parfém. Srdce mi bušilo až v krku. Počkali jsme, až Alena odejde, a pak jsem zapnul záznam.

Seděli jsme s Janou u notebooku a sledovali obrazovku. Viděli jsme Alenu, jak si hraje s dětmi, směje se… a pak najednou vstane, rozhlédne se a sáhne po parfému. Schová ho do kabelky a pokračuje v hraní.

Jana začala plakat. Já cítil vztek i bezmoc zároveň. „Proč by to dělala?“ šeptala Jana mezi vzlyky.

Nevěděl jsem. Alena byla vždycky ta spolehlivá sestra, která mi pomáhala s dětmi, když jsem měl noční směny v nemocnici. Vždycky říkala, že rodina je nejvíc.

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem, co dělat. Mám jí to říct? Mám jí zakázat chodit k nám domů? Nebo mám mlčet a doufat, že to byl jen jednorázový úlet?

Druhý den ráno jsem Aleně zavolal. „Můžeme se sejít?“ zeptal jsem se.

Přišla do kavárny na rohu ulice. Seděla naproti mně a nervózně si hrála s lžičkou od kávy.

„Aleno… proč jsi nám vzala ten parfém?“ zeptal jsem se přímo.

Zbledla. „Cože? Jak… jak to víš?“

„Máme kameru,“ řekl jsem tiše.

Chvíli mlčela, pak se jí rozklepala brada a rozplakala se. „Promiň… já nevím… já už nevím, co mám dělat.“

Ztuhl jsem. „Co se děje?“

Alena mezi vzlyky vyprávěla svůj příběh: přišla o práci v knihovně před půl rokem a bála se to komukoliv říct. Dluží peníze za nájem a bojí se exekuce. Prý chtěla parfém prodat na internetu a získat aspoň pár stovek.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal jsem se zlomeně.

„Styděla jsem se… Nechtěla jsem být za tu neschopnou sestru.“

Seděli jsme tam dlouho mlčky. Cítil jsem vztek i lítost zároveň. Chtěl jsem ji obejmout i vyhodit ze svého života.

Když jsem to řekl Janě, byla ještě víc rozpolcená než já. „Jak jí teď můžeme věřit? A co děti? Máme jí dál svěřovat klíče od bytu?“

Začaly hádky. Jana chtěla změnit zámky a přerušit kontakt s Alenou úplně. Já jsem cítil povinnost jí pomoct – vždyť je to moje sestra! Ale zároveň jsem měl strach o naši rodinu.

Do toho všeho přišel Tomáš s vlastní verzí – prý si všiml, že mu taky zmizely nějaké věci z batohu, když byl u nás na návštěvě. Začali jsme podezírat i jeho – co když lže? Co když je v tom zapletený taky?

Rodinné večeře se změnily v tiché bojiště plné podezírání a napětí. Děti cítily dusno a ptaly se, proč už teta Alena nechodí tak často jako dřív.

Jednou večer přišla Alena ke dveřím s igelitkou plnou věcí – všechno nám vrátila a omluvila se před celou rodinou. Plakala a prosila o odpuštění.

Jana jí odpustit nedokázala – alespoň ne hned. Já jsem jí pomohl najít novou práci v knihkupectví u pana Novotného na náměstí a slíbil jí podporu.

Ale něco v nás všech zůstalo zlomené. Důvěra už nikdy nebyla stejná.

Dnes večer sedím u stolu sám a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí blízkým a ochranou vlastní rodiny? Můžeme někdy opravdu odpustit zradu od těch nejbližších? Co byste udělali vy na mém místě?