Když úspěch rozdělí srdce: Příběh o lásce, kariéře a ztrátě

„Tak už jdi, když ti na tom tolik záleží!“ Michalův hlas se rozléhá prázdným bytem, zatímco já se snažím nacpat poslední svetr do přeplněného kufru. Jeho slova mě bodají jako jehly. Ještě před rokem bych si nedokázala představit, že budu stát na prahu našeho společného domova s rozhodnutím odejít. Ale teď je tu ticho, které mezi námi narostlo do rozměrů, jež už nelze přehlížet.

Pamatuju si, jak jsme se před sedmi lety poznali na letní grilovačce u kamarádů v Braníku. Michal byl tehdy vtipný, spontánní a měl v očích jiskru, která mě okamžitě přitáhla. Pracoval jako analytik v bance a já byla čerstvě po škole, nastupovala jsem do malé marketingové agentury. Oba jsme měli sny, ale nikdy jsme nebyli ti, co by šli přes mrtvoly. Společné večery na Náplavce, výlety do Krkonoš, nekonečné debaty o tom, jaký bude náš život – všechno to vypadalo tak jednoduše.

Jenže pak přišla první Michalova velká pracovní příležitost. Nabídli mu místo vedoucího oddělení. „Je to šance, která se neopakuje,“ říkal mi tehdy s očima plnýma naděje. Podporovala jsem ho, protože jsem věřila, že to zvládneme. Ale s každým dalším povýšením se Michal měnil. Začal být odtažitý, podrážděný a domů chodil čím dál později. „Musím být nejlepší,“ opakoval pořád dokola. Já jsem mezitím zůstávala na svém místě – spokojená s tím, co mám, s kolegy, kteří byli spíš přátelé než soupeři.

Jednoho večera jsem seděla sama v kuchyni a čekala na Michala s večeří. Hodiny odbíjely devět, pak deset… Nakonec přišel až po půlnoci. „Promiň, měl jsem poradu,“ zamumlal a zmizel v ložnici. Ten večer jsem poprvé pocítila opravdovou samotu. Začala jsem přemýšlet, jestli je tohle opravdu ten život, který jsme si slibovali.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Hlavně buď šťastná sama se sebou.“ Jenže jak být šťastná, když člověk cítí, že ztrácí půdu pod nohama? Snažila jsem se s Michalem mluvit. „Mám pocit, že už spolu skoro nejsme,“ řekla jsem mu jednou ráno u snídaně. „To si jen namlouváš,“ odsekl bez zájmu a dál listoval mobilním telefonem.

Zlom přišel na firemním večírku. Moje šéfová mi nabídla místo projektové manažerky – bylo to poprvé, co mi někdo dal šanci ukázat, co ve mně opravdu je. Když jsem to doma Michalovi oznámila, čekala jsem podporu. Místo toho se jen ušklíbl: „A kdo bude doma? Kdo bude vařit? Myslíš si, že zvládneš takový tlak?“ Jeho slova mě zabolela víc než cokoliv předtím.

Začala jsem pracovat víc – nejen kvůli sobě, ale i abych dokázala Michalovi (a možná i sobě), že na to mám. První týdny byly hektické. Pracovala jsem dlouho do noci, učila se nové věci a poprvé za dlouhou dobu cítila opravdové uspokojení z práce. Jenže doma to bylo čím dál horší. Michal mi vyčítal každou přesčasovou hodinu, každou služební cestu do Brna nebo Ostravy.

Jednou večer jsme se pohádali kvůli úplné maličkosti – zapomněla jsem koupit mléko. „Ty už nejsi ta holka, kterou jsem si vzal,“ vyčetl mi. „A ty už nejsi ten muž, kterého jsem milovala,“ odpověděla jsem mu poprvé nahlas.

Začali jsme žít vedle sebe jako dva cizinci. Každý měl svůj svět – já práci a nové kolegy, on kariéru a nekonečné porady. Přestali jsme spolu mluvit o budoucnosti. Místo toho jsme řešili jen praktické věci: nákup, účty, kdo vyzvedne auto ze servisu.

Jednoho dne mi zavolala maminka: „Jsi šťastná?“ zeptala se tiše do telefonu. Nedokázala jsem odpovědět. V tu chvíli mi došlo, že už dlouho nejsem.

Začala jsem chodit na terapie a hledat odpovědi v sobě. Proč mám pocit viny za to, že chci být úspěšná? Proč mám pocit, že musím volit mezi láskou a kariérou? V práci mě začali respektovat – kolegové i šéfová mi dávali najevo uznání. Ale doma mě čekalo jen ticho a chlad.

Když mi jednoho dne Michal oznámil, že jede na služební cestu do Londýna a vrátí se až za týden, něco ve mně prasklo. Sedla jsem si ke stolu a napsala mu dopis:

„Milý Michale,

vím, že jsme oba udělali chyby. Vím, že jsme se změnili. Ale už nechci žít život někoho jiného. Potřebuju najít samu sebe – i kdyby to znamenalo odejít.“

Když jsem balila kufr a procházela prázdným bytem, vybavily se mi všechny ty krásné chvíle – první společné Vánoce u jeho rodičů v Plzni, letní dovolená na Šumavě… Ale taky všechny ty hádky a slzy.

Teď stojím ve dveřích a slyším za sebou ticho. Vím, že dělám správnou věc – pro sebe i pro něj. Ale stejně mě svírá strach: Co když už nikdy nenajdu někoho, kdo mě bude milovat takovou, jaká opravdu jsem? Co když je cena za úspěch příliš vysoká?

Možná mi někdo z vás poradí: Dá se vůbec skloubit láska a kariéra? Nebo je vždycky potřeba něco obětovat?