Když tříletý Matýsek otevřel dveře policii: Útěk z domácího pekla

„Maminko, proč zase křičí?“ Matýsek se ke mně tiskl, jeho drobné ruce se třásly a v očích měl slzy. Snažila jsem se ho obejmout, ale ruce jsem měla ztuhlé strachem. Z kuchyně se ozývalo řinčení skla a hlasité nadávky. Můj muž, Petr, byl opilý. Zase. Věděla jsem, že dnes to nebude jiné než jindy – křik, výčitky, možná i rány. Jenže tentokrát jsem byla slabší než obvykle. Možná proto, že už jsem několik dní pořádně nejedla, možná proto, že jsem už nevěřila, že se někdy něco změní.

„Ticho! Oba buďte zticha, nebo uvidíte!“ zařval Petr a já slyšela, jak se blíží. Matýsek se schoulil do klubíčka a já ho instinktivně zakryla vlastním tělem. Dveře do pokoje se rozlétly a Petr stál ve futrech, rudý vzteky, v ruce držel prázdnou láhev od piva. „Co si myslíš, že děláš? Že mě budeš ignorovat? Ty krávo!“ Jeho ruka se napřáhla a já ucítila ostrou bolest na tváři. Matýsek začal plakat.

V tu chvíli jsem měla pocit, že už to nevydržím. Že už nemůžu dál. Ale nemohla jsem odejít. Kam bych šla? Moje máma mi už dávno řekla, že jsem si ho vybrala sama. Kamarádky se mi přestaly ozývat, když jsem jim několikrát zrušila schůzku na poslední chvíli. Byla jsem sama. Jen já a Matýsek.

Ten večer byl ale jiný. Petr odešel do kuchyně, kde si otevřel další pivo. Já seděla na zemi, držela Matýska v náručí a snažila se ho utišit. „Maminko, proč je tatínek zlý?“ ptal se tiše. Neměla jsem odpověď. Jen jsem ho hladila po vlasech a šeptala mu, že všechno bude dobré. Lhala jsem.

Najednou se ozvalo bouchání na dveře. Hlasité, naléhavé. Petr ztuhl, já taky. „Policie! Otevřete!“ ozvalo se z chodby. Petr zrudl ještě víc, v očích měl paniku. „Nikdo nikam nepůjde!“ zařval a zamířil ke dveřím. Jenže v tu chvíli se stalo něco nečekaného – Matýsek se mi vysmekl z náruče, rozběhl se ke dveřím a otočil klíčem. Dveře se otevřely a do bytu vtrhli dva policisté.

„Co se tady děje?“ zeptal se jeden z nich přísně. Petr začal něco blekotat o rodinné hádce, ale policisté si všimli mého nateklého obličeje a Matýskových slz. „Paní, jste v pořádku?“ zeptal se druhý policista a podal mi ruku. V tu chvíli jsem se rozplakala. Všechna bolest, strach i zoufalství ze mě vytryskly jako voda z protržené hráze.

Policisté Petra odvedli. Slyšela jsem jeho nadávky, výhrůžky, že mě zničí, až ho pustí. Ale já už věděla, že zpátky nesmí. Sociální pracovnice, která přijela s policií, mě objala kolem ramen a řekla: „Nebojte se, teď už jste v bezpečí.“

Následující dny byly jako ve snu. Byla jsem s Matýskem v azylovém domě pro matky s dětmi. Všude kolem byly ženy s podobnými příběhy – některé měly modřiny, jiné jen prázdné pohledy. Každá z nás měla svůj vlastní kus pekla za sebou. První noc jsem nemohla spát. Pořád jsem čekala, že Petr přijde a všechno bude zase jako dřív.

Matýsek byl statečný. Pořád se mě ptal, kdy půjdeme domů. Musela jsem mu vysvětlit, že teď máme nový domov. Že už nás nikdo nebude bít ani ponižovat. Že teď budeme jen spolu a budeme v bezpečí.

Jednoho dne za mnou přišla sociální pracovnice paní Novotná. „Jitko,“ řekla mi tiše, „máte možnost začít znovu. Pomůžeme vám najít práci, bydlení, školku pro Matýska.“ Rozplakala jsem se podruhé. Tentokrát to byly slzy úlevy.

Začala jsem chodit na terapie. Poprvé v životě jsem mohla říct nahlas všechno, co mě tížilo. Že jsem se bála odejít, protože jsem si myslela, že bez Petra nic nezvládnu. Že jsem měla pocit viny, že jsem špatná matka. Ale slyšela jsem i jiné ženy – třeba paní Lenku, která utekla od manžela s pěti dětmi, nebo mladou Simonu, kterou týral vlastní otec.

Postupně jsem začala věřit, že mám právo na lepší život. Že nejsem jen oběť. Že můžu být pro Matýska silná máma.

Jednoho dne jsme s Matýskem šli do parku. Seděli jsme na lavičce a on mi podal kytku sedmikrásek. „Maminko, už se nebojím,“ řekl mi vážně. V tu chvíli jsem věděla, že jsme na správné cestě.

Dnes už máme svůj malý byt v paneláku na okraji Prahy. Pracuji jako prodavačka v obchodě a Matýsek chodí do školky. Není to snadné – peněz je málo, někdy mám strach z budoucnosti. Ale jsme spolu a jsme v bezpečí.

Občas si vzpomenu na ten večer, kdy můj tříletý syn otevřel dveře policii a zachránil nám život. Přemýšlím, kolik žen kolem nás žije ve stejném pekle a bojí se udělat první krok.

Možná právě teď někdo z vás prožívá něco podobného. Máte strach? Myslíte si, že to nikdy neskončí? Já jsem důkazem toho, že i když je to těžké, cesta ven existuje.

Někdy si kladu otázku: Proč jsme museli projít tolika bolestí, abychom našli klid? A kolik dětí ještě musí být hrdiny ve svých vlastních domovech? Co byste udělali vy na mém místě?