Když tchyně diktuje Vánoce: Proč jsem odmítla péct kapra

„Lenko, letos to uděláme jinak. Já ti budu stát za zády a pohlídám, aby se kapr nepřipálil jako minule,“ pronesla tchyně Alena s úsměvem, který měl daleko k přátelskosti. Seděla jsem u stolu v její kuchyni, ruce sevřené v klíně, a cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Všichni kolem nás ztichli – manžel Petr, jeho sestra Jana i malý Matýsek, který si hrál s autíčkem na zemi.

V hlavě mi vířily vzpomínky na loňské Vánoce. Jak jsem se snažila, jak jsem chtěla, aby všechno bylo dokonalé. A jak jsem nakonec stála u plotny, s očima plnýma slz, když se kapr připálil a Alena to okomentovala svým typickým tónem: „No, aspoň že máme bramborový salát.“ Ten večer jsem usínala s pocitem selhání a přísahala si, že už nikdy nedopustím, aby mě někdo takhle ponížil.

Letos jsem se rozhodla. „Aleno, letos kapra péct nebudu. Můžeme udělat něco jiného, nebo to klidně vezmi do ruky ty,“ řekla jsem tiše, ale pevně. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Petr se na mě podíval s překvapením, Jana se nervózně pousmála a tchyně ztuhla.

„Prosím?“ vyhrkla Alena. „To jako myslíš vážně? V naší rodině se vždycky jedl kapr! A vždycky ho dělala žena, která je tady nová!“

„Já už ale nejsem nová. Jsme s Petrem manželé osm let. A upřímně, kapra nemám ráda a nechci ho dělat jen proto, že to tak bylo vždycky,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Alena vstala od stolu a začala pobíhat po kuchyni. „Tohle je neuvěřitelné! Co si o nás pomyslí sousedi? Co řekne moje sestra? Vždyť Vánoce bez kapra nejsou Vánoce!“

Petr se snažil situaci uklidnit: „Mami, nech to být. Lenka má pravdu, můžeme letos zkusit něco jiného.“

Ale Alena byla neoblomná. „To je přesně ten dnešní svět! Nikdo už nemá úctu k tradicím. Všechno je jedno! Já jsem musela dělat kapra pro celou rodinu už v devatenácti a nikdo se mě neptal, jestli chci!“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nešlo jen o kapra. Šlo o to, že jsem měla pocit, že v téhle rodině nikdy nebudu dost dobrá. Že ať udělám cokoliv, vždycky budu ta „cizí“, která dělá věci špatně.

Jana se opatrně ozvala: „Mami, třeba bychom mohli udělat lososa? Nebo řízky? Vždyť hlavní je být spolu.“

Alena ji zpražila pohledem. „Ty se do toho nepleť! Ty jsi nikdy nic nevařila!“

Matýsek mezitím začal natahovat: „Maminko, já nechci kapra, já chci hranolky.“

V tu chvíli jsem se rozplakala. Všechno napětí posledních týdnů ze mě spadlo. „Já už to prostě nechci dělat! Nechci každý rok poslouchat, co dělám špatně! Chci mít Vánoce v klidu, s lidmi, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem!“

Petr mě objal a poprvé za těch osm let řekl nahlas: „Mami, letos budeme mít Vánoce podle sebe. Pokud ti to vadí, můžeš klidně slavit sama.“

Alena se rozplakala taky. „Takže já už nejsem součást rodiny? To kvůli mně teď budou špatné Vánoce?“

Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítila úlevu. Poprvé jsem si stála za svým. Večer jsme s Petrem a Matýskem odešli domů dřív než obvykle. Doma jsme si pustili pohádku a udělali si čaj. Bylo ticho a klid.

Druhý den mi přišla od Aleny SMS: „Odpusť mi. Jen jsem chtěla, aby to bylo jako dřív.“ Odpověděla jsem jí: „Já vím. Ale i my potřebujeme svoje tradice.“

Letos jsme měli na Štědrý den lososa a hranolky. Matýsek byl šťastný, Petr spokojený a já poprvé za dlouhou dobu cítila, že patřím domů.

Někdy si říkám – proč je tak těžké říct nahlas, co opravdu chceme? A proč máme pocit, že musíme pořád někomu něco dokazovat? Co byste udělali vy na mém místě?