Když se tchyně stane spolubydlící: Můj život s ní a jejími názory

„Jano, už zase jsi zapomněla koupit ten jeho oblíbený chléb! Jak mám Františkovi vysvětlit, že tady nejsme v hotelu?“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že se i Anička probudila ze spánku. Bylo půl sedmé ráno a já už cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. Tchyně Marie stála u lednice, ruce v bok, a její pohled mě propaloval skrz na skrz.

„Mami, prosím tě, vždyť jsme se domluvili, že každý nakoupí to, co potřebuje,“ snažil se Petr uklidnit situaci, ale jeho hlas zněl unaveně a odevzdaně. Věděla jsem, že už nemá sílu bojovat. Od té doby, co k nám Marie přivedla Františka – svého nového přítele – se náš malý byt v Brně proměnil v bitevní pole.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset sdílet svůj domov s cizím mužem ve věku mého otce. František byl tichý, ale jeho přítomnost byla všudypřítomná. Všude nechával své věci – noviny na stole, ponožky v obýváku, dokonce i holicí strojek v koupelně vedle Aniččiných hraček. Marie byla jako generál: určovala pravidla, rozdělovala úkoly a očekávala, že se všichni podřídíme jejímu režimu.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a snažila se najít klid mezi zvuky televize a hádky z kuchyně. Petr si ke mně přisedl. „Jano, já už fakt nevím, co dělat. Máma říká, že František nemá kam jít. Prý je to jen na pár měsíců.“

„A co my? Kde je náš klid? Vždyť už nemáme ani místo na vlastní věci!“ vybuchla jsem tiše, abych nevzbudila Aničku. „Chci domov. Ne azylový dům.“

Petr mě pohladil po ruce. „Zkusíme to ještě chvíli vydržet. Třeba si najdou něco svého.“

Ale týdny plynuly a situace se jen zhoršovala. Marie začala Františka bránit ve všem: „On je nemocný, potřebuje klid!“, „Nemůžeš po něm chtít, aby uklízel!“, „Jano, měla bys být vděčná, že tu nejsi sama.“

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a našla Františka v naší ložnici. Seděl na posteli a prohlížel si Petrův diář. „Co tu děláte?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.

„Jen jsem hledal pero,“ odpověděl klidně a ani se neomluvil.

Ten večer jsem bouchla dveřmi od ložnice a rozplakala se. Petr mě objal a šeptal: „Tohle už není normální.“

Začali jsme s Petrem hledat nové bydlení. Ale ceny nájmů v Brně byly šílené. Všude samé malé byty za velké peníze. Navíc jsme nechtěli Aničku vytrhnout ze školky a od kamarádů.

Jednoho dne přišla Marie s novým nápadem: „František by mohl dostat trvalý pobyt u nás. Aspoň by měl klid.“

„A my?“ zeptala jsem se tiše.

Marie mávla rukou: „Vy jste mladí, vy to zvládnete.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro ni jsme jen kulisa v jejím životním příběhu. Moje hranice byly překročeny dávno předtím, než František přišel.

Začala jsem být podrážděná i na Aničku. Jednou mě poprosila o přečtení pohádky a já na ni vyjela: „Teď ne! Maminka musí uklidit po Františkovi!“ Její oči se naplnily slzami a já si uvědomila, že tohle už dál nejde.

Večer jsem seděla s Petrem u stolu a řekla: „Musíme odejít. I kdybychom měli bydlet v garsonce na druhém konci města.“

Petr přikývl. „Zítra začnu volat na inzeráty.“

Když jsme to oznámili Marii, rozzuřila se: „Takže mě tu necháte samotnou? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

„Mami,“ řekl Petr tiše, „my už to nezvládáme.“

Marie se rozplakala a František jen pokrčil rameny: „Každý si musí najít svoje místo.“

O měsíc později jsme se stěhovali do malého bytu na Lesné. Bylo tam málo místa, ale poprvé po dlouhé době jsem mohla dýchat. Anička si rychle našla nové kamarády a Petr byl šťastnější.

Občas si říkám: Byla jsem sobecká? Měla jsem vydržet víc? Nebo je někdy správné říct dost – i když to znamená zklamat rodinu?