Když se tchyně stane hrozbou – Příběh jedné české rodiny

„Tohle je můj dům, Jano. A já budu dělat věci po svém,“ pronesla Marie, moje tchyně, s ledovým klidem, zatímco jsem v ruce svírala hrnek kávy a snažila se neroztřást. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama. Petr, můj manžel, seděl u stolu a ani se na mě nepodíval. Mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na všechno sama.

Marie se k nám nastěhovala před půl rokem, když ovdověla. Petr byl jedináček a nikdy by ji nenechal samotnou. „Je to jen na chvíli,“ říkal mi tehdy. „Potřebuje nás.“ Jenže ta chvíle se protáhla a Marie se začala chovat, jako by jí patřil celý náš byt v paneláku na Jižním Městě. Přestavěla kuchyň podle svého, přeházela skříně, dokonce i dětem začala diktovat, co mají jíst a kdy mají chodit spát.

Snažila jsem se být trpělivá. Vždyť je to Petrův rodič. Ale když mi začala kritizovat vaření před dětmi a nahlas si stěžovala sousedce paní Novotné, že „ta Jana neumí ani pořádně vyžehlit košile“, začala jsem cítit vztek. A hlavně bezmoc. Každý večer jsem usínala s pocitem, že už nejsem paní svého domu.

Jednou večer, když děti spaly, jsem to už nevydržela. „Petře, musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše, aby nás Marie neslyšela. Seděl u televize a bez zájmu přepínal kanály.

„O čem?“ zamumlal.

„O tvojí mamince. O tom, jak se tu chová. Já už to takhle dál nezvládnu.“

Petr se na mě konečně podíval. „Jana, vždyť je to moje máma. Co bys chtěla? Má právo tu být.“

„Ale já mám taky právo na svůj domov! Na klid! Na to, abych nebyla neustále kontrolovaná a kritizovaná!“

Petr jen pokrčil rameny a vrátil se k televizi. V tu chvíli jsem měla chuť odejít. Ale kam bych šla? Děti potřebují stabilitu…

Začala jsem být podrážděná i na děti. Malý Honzík jednou přišel ze školy s poznámkou a já na něj vyjela: „To máš z toho, že tě babička pořád rozmazluje!“ Okamžitě jsem toho litovala, ale bylo pozdě. Honzík utekl do pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Marie samozřejmě nezůstala stranou. „Vidíš, Petře? Říkala jsem ti, že Jana není dost trpělivá s dětmi. Já bych to s nimi zvládla líp.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Začala jsem chodit do práce dřív a domů se vracela později. V práci si toho všimli – kolegyně Lenka mi jednou řekla: „Jano, jsi poslední dobou nějaká bledá. Děje se něco doma?“ Rozbrečela jsem se přímo v kuchyňce u automatu na kávu.

Jednoho dne přišla Marie s dalším nápadem: „Přestěhujeme nábytek v obýváku. Takhle je to nepraktické.“ Už ani nečekala na můj souhlas – prostě začala posouvat skříňku s fotkami našich dětí.

„Nechte to být!“ vykřikla jsem nečekaně hlasitě.

Marie se zarazila a podívala se na mě s opovržením: „Tohle je teď i můj domov.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco neudělám, ztratím všechno – sebe, děti i manželství.

Začala jsem hledat pomoc. Našla jsem psycholožku paní Dvořákovou a objednala si termín. Byla první člověk za dlouhou dobu, který mi naslouchal bez předsudků.

„Jano, musíte si stanovit hranice,“ řekla mi klidně. „Jinak vás ta situace zničí.“

Ale jak? Petr mě neposlouchal a Marie byla čím dál drzejší.

Jednoho večera jsem si sedla ke stolu s Petrem i Marií. Ruce se mi třásly.

„Musíme si promluvit všichni tři,“ začala jsem. „Takhle už to dál nejde.“

Marie protočila oči: „Zase nějaké tvoje výlevy?“

„Nejsou to výlevy! Je to můj domov a já mám právo tu žít v klidu!“

Petr mlčel. Ale poprvé vypadal nejistě.

„Mami,“ řekl nakonec tiše, „možná bychom měli najít nějaké jiné řešení.“

Marie vstala od stolu a uraženě odešla do svého pokoje.

Bylo to poprvé za půl roku, kdy Petr stál aspoň trochu při mně.

Začali jsme hledat pro Marii menší byt v okolí – nebylo to jednoduché ani levné, ale nakonec jsme našli malou garsonku v sousedním paneláku. Marie byla uražená ještě dlouho, ale já jsem konečně mohla znovu dýchat.

Náš vztah s Petrem byl poznamenaný – důvěra byla narušená a museli jsme ji pracně obnovovat. Ale děti byly šťastnější a já jsem zase začala mít ráda svůj domov.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct „dost“? Kolik žen kolem mě žije v podobné pasti – a mají sílu ji rozbít? Co byste udělali vy na mém místě?