Když se svět zastaví: Příběh matky, která ztratila syna na cestě domů

„Mami, přijdu domů později, máme ještě trénink,“ volal na mě Honza mezi dveřmi, když jsem si v rychlosti oblékala kabát. Byla jsem unavená, čekala mě další noční směna v nemocnici. „Hlavně opatrně, je hnusně,“ odpověděla jsem a v duchu si přála, aby už byl dospělý a nemusela jsem se o něj tolik bát. Ale tohle přání se mi mělo stát osudným.

Byl to jeden z těch večerů, kdy prší tak silně, že stěrače nestíhají. Silnice mezi Kladnem a Unhoští byla kluzká a já se těšila jen na postel. Když jsem projížděla kolem policejních majáků a blikajících světel, zpomalila jsem. Policista mávl rukou: „Jděte dál, paní.“ V rádiu hrála Lucie Bílá a já si říkala, že snad nejde o nic vážného. Netušila jsem, že právě tady leží můj syn.

Telefon mi začal zvonit sotva jsem dojela domů. „Paní Nováková?“ ozval se cizí hlas. „Tady je urgentní příjem Motol. Je nám to moc líto, ale váš syn Honza měl vážnou nehodu.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena. V hlavě mi běželo jen: Proč jsem ho nenechala doma? Proč jsem ho nevarovala víc? Proč jsem projela kolem toho místa a nic nepoznala?

V nemocnici mě čekal manžel Petr. Mlčel. Nikdy nebyl na slova, ale teď bylo ticho mezi námi jako propast. Lékařka nás vzala stranou: „Udělali jsme maximum, ale zranění byla příliš vážná.“ Petr sevřel pěsti, já jen tiše plakala. Všechno ve mně křičelo, ale navenek jsem byla prázdná.

Doma bylo ticho ještě horší. Honzův pokoj voněl jeho deodorantem, na stole ležel rozdělaný úkol z matiky. Na lednici jeho vzkaz: „Mami, nezapomeň koupit mlíko.“ Seděla jsem na jeho posteli a hladila polštář. Petr chodil po bytě jako tělo bez duše. Když jsem se ho pokusila obejmout, odstrčil mě: „Kdybys byla doma, třeba by žil.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Petr mi vyčítal směny v nemocnici, já jemu jeho uzavřenost. Moje máma mi volala každý den: „Musíš být silná kvůli Petrovi.“ Ale já už neměla sílu vůbec na nic. Kamarádka Jana mě vzala na kafe: „Musíš to pustit ven.“ Ale jak pustit ven bolest, která mě dusí každou minutu?

Jednou v noci jsem šla na místo nehody. Stále tam byly zbytky svíček a květin od spolužáků. Sedla jsem si na obrubník a brečela do tmy. Najednou vedle mě stála paní z vedlejší vesnice: „Taky jsem přišla o syna. Nikdy to nepřejde, ale naučíš se s tím žít.“

Začala jsem chodit do skupiny pro rodiče po ztrátě dítěte. Poprvé jsem slyšela příběhy jiných matek – paní Eva přišla o dceru při autonehodě u Berouna, pan Karel o syna kvůli leukémii. Najednou jsem nebyla sama.

Petr se uzavřel do sebe úplně. Přestal chodit do práce, celé dny seděl u televize nebo chodil na dlouhé procházky do lesa. Jednou večer přišel domů opilý: „Proč jsi ho nechala jít? Měl jsi být doma!“ Křičel a plakal zároveň. Já už neměla sílu mu odporovat.

Jednoho dne mi přišel dopis od Honzovy spolužačky Terezy: „Paní Nováková, Honza byl nejlepší kamarád, vždycky mi pomohl s učením a rozesmál mě. Nikdy na něj nezapomenu.“ Četla jsem ten dopis pořád dokola a poprvé po dlouhé době jsem necítila jen bolest, ale i vděčnost za to, jaký Honza byl.

Začala jsem psát deník – Honzovi dopisy do nebe. Psala jsem mu o tom, jak moc mi chybí, jak se s Petrem odcizujeme, jak mám strach jít dál. Psala jsem mu o tom, že mu nikdy nezapomenu říct „mám tě ráda“ naposledy.

Po roce jsme s Petrem seděli u stolu a mlčky pili kávu. Najednou řekl: „Myslíš, že by nám Honza odpustil?“ Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsme plakali spolu.

Dnes už vím, že bolest nikdy nezmizí. Ale naučila jsem se s ní žít – kvůli Honzovi i kvůli sobě. Každý den si kladu otázku: Mohla jsem něco udělat jinak? A co byste udělali vy na mém místě?