Když se slzy mění v sílu: Můj boj o respekt v manželství s Markem

„Proč jsi zase uvařila tu čočkovou polévku? Víš, že ji nemám rád!“ Marek zabouchl dveře kuchyně tak silně, až se mi rozklepaly ruce. Stála jsem u sporáku, v očích mě pálily slzy, ale nenechala jsem je spadnout. Naše dcera Anička seděla v jídelní židličce a pozorovala mě velkýma očima. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem jen sama za sebe – že musím být silná i pro ni.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v manželství, kde budu neviditelná. Když jsme se s Markem poznali na vysoké škole v Olomouci, byl to ten nejvtipnější kluk z ročníku. Smál se, vyprávěl historky, všichni ho měli rádi. Já, tichá knihomolka, jsem byla polichocena, že si mě všiml. První roky byly krásné – výlety na Svatý Kopeček, večery u vína, společné sny o budoucnosti. Jenže pak přišla práce, hypotéka na byt v paneláku v Prostějově a Marek se začal měnit. Nebo jsem se měnila já?

Po svatbě se všechno točil kolem něj. Jeho práce, jeho kamarádi, jeho potřeby. Já jsem byla ta, co vaří, pere, uklízí, plánuje rodinné oslavy a stará se o jeho rodiče, když potřebují. „To je přece normální, ne?“ říkala mi moje máma, když jsem si jí postěžovala. „Chlapi jsou prostě takoví.“

Jenže když se narodila Anička, všechno se zhoršilo. Marek byl v práci ještě déle, domů chodil pozdě, často už když jsme s malou spaly. Když už přišel, byl podrážděný, unavený, a já měla pocit, že mu jen překážím. „Proč je tu zase takový nepořádek?“ „Proč Anička pořád brečí?“ „Proč jsi tak unavená, když jsi celý den doma?“ Tyhle otázky mě bodaly jako jehly. Přestala jsem mu vyprávět o svých pocitech, protože jsem věděla, že ho to nezajímá.

Jednou v noci, když jsem kojila Aničku a Marek spal v obýváku, protože „potřebuje klid na práci“, jsem si poprvé připustila, že jsem nešťastná. Všude kolem mě byly tiché byty, jen z vedlejšího paneláku občas někdo zakřičel na psa. Připadala jsem si jako duch. Ráno jsem se probudila s těžkým srdcem a s úsměvem, který jsem nasadila jen kvůli dceři.

Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Musíš si najít čas pro sebe, jinak se zblázníš.“ Jenže jak, když Marek odmítal hlídat Aničku i na půl hodiny? „Já na to nemám nervy,“ mávl rukou. „To je tvoje práce.“ V tu chvíli jsem ho nenáviděla. Ale nenáviděla jsem i sebe, že jsem mu to dovolila.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a pozvala Marka na procházku. Aničku jsem dala k mojí mámě. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem mu, když jsme šli kolem rybníka v Kolářových sadech. „Mám pocit, že mě nevidíš. Že jsem pro tebe jen služka. Potřebuju, abys mě respektoval.“

Marek se zastavil, podíval se na mě a řekl: „Zase ty tvoje ženský kecy. Vždyť máš všechno, co potřebuješ. Dítě, byt, peníze. Co ti ještě chybí?“ V tu chvíli jsem věděla, že mě nikdy nepochopí. Vrátili jsme se domů v tichu. Já jsem brečela v koupelně, on si pustil fotbal.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, protože jsem nechtěla slyšet, jak jsou šťastné. Přestala jsem se smát. Každý den jsem hrála divadlo – pro Aničku, pro Marka, pro sousedy, kteří mě zdravili na chodbě. Jen v noci, když jsem nemohla spát, jsem si psala do deníku: „Jsem tu vůbec ještě já? Nebo jsem jen stín?“

Jednou jsem šla s Aničkou na hřiště a potkala jsem tam sousedku Lenku. „Vypadáš unaveně, Jitko,“ řekla mi. „Jestli chceš, pohlídám ti malou, běž si aspoň na kafe.“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila. Seděla jsem sama v kavárně na náměstí, pila kávu a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že dýchám. Když jsem se vrátila, Lenka mi řekla: „Víš, že nejsi jediná? Já jsem si tím prošla taky. Ale musíš si říct dost. Jinak tě to zničí.“

Začala jsem přemýšlet, co vlastně chci. Jestli chci zůstat v manželství, kde mě nikdo nevidí. Jestli chci, aby Anička vyrůstala v domě, kde se máma a táta jen hádají nebo mlčí. Začala jsem číst články na internetu, psát si s jinými ženami v diskuzích. Zjistila jsem, že nejsem sama. Že spousta žen v Česku žije v tichém zoufalství, protože se bojí, co řeknou sousedi, rodiče, kolegové v práci.

Jednoho večera jsem se rozhodla. Sedla jsem si k Markovi, vypnula mu televizi a řekla: „Chci, abys mě poslouchal. Nechci už žít takhle. Potřebuju, abys mě respektoval. Pokud to nedokážeš, odejdu.“ Marek se na mě díval, jako bych se zbláznila. „Kam bys šla? S malým dítětem? Kdo tě bude chtít?“ Jeho slova mě bolela, ale zároveň mě posílila. „Radši budu sama, než neviditelná,“ odpověděla jsem.

Začala jsem hledat práci na částečný úvazek, abych měla vlastní peníze. Moje máma mi nabídla, že u ní můžeme s Aničkou být, kdyby bylo nejhůř. Marek se snažil chvíli být milejší, ale vydrželo mu to jen pár dní. Pak se všechno vrátilo do starých kolejí. Jednoho rána jsem sbalila pár věcí, vzala Aničku za ruku a odešla jsem. Marek mi volal, psal, sliboval, že se změní. Ale já už mu nevěřila.

Bylo to těžké. Každý den jsem bojovala s pocitem viny, se strachem, co bude dál. Ale poprvé po letech jsem se cítila svobodná. Anička se začala smát, já jsem začala znovu žít. Našla jsem si práci v knihovně, poznala nové lidi, začala chodit na jógu. Marek se s tím smířil, i když mi to nikdy neodpustil.

Dnes, když se dívám na Aničku, jak si hraje na zahradě u mojí mámy, vím, že jsem udělala správnou věc. Někdy mě přepadne smutek, někdy strach, ale už se nebojím být sama. Naučila jsem se, že slzy nejsou slabost – jsou to síla, která mě posunula dál.

A tak se ptám vás, ostatní ženy: Kolik z vás ještě mlčí? Kolik z vás čeká, až vás někdo uvidí? Není čas říct dost a začít žít pro sebe?