Když rodina není domov: Příběh o lásce, která rozděluje
„Tohle nikdy neschválím, Lucie. Nikdy!“ Otcův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly, když jsem oplachovala talíře od nedělního oběda. Matka seděla u stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do stolu. Venku pršelo a kapky bubnovaly na okno, jako by chtěly přehlušit dusno v místnosti.
„Tati, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale on mě přerušil mávnutím ruky.
„Nechci o tom slyšet! Ten tvůj Petr… nikdy nebude patřit do naší rodiny. Je to cizák!“
Cizák. To slovo mě bodlo do srdce. Petr byl můj muž, člověk, kterého jsem si vybrala. Nezáleželo na tom, že pochází z menšího města na Vysočině a jeho rodiče pracují v továrně. Nezáleželo na tom, že nemá vysokou školu jako já nebo že jeho čeština občas zní trochu tvrději. Milovala jsem ho pro jeho laskavost, smysl pro humor a to, jak mě dokázal rozesmát i v těch nejhorších chvílích.
Ale pro mé rodiče byl vždycky jen „ten Petr“. Nikdy ne „náš Petr“.
Vzpomínám si na náš svatební den. Měla to být oslava spojení dvou rodin, ale místo toho to byla přehlídka napětí a křečovitých úsměvů. Máma se celý den držela stranou, táta se sotva obtěžoval podat Petrovi ruku. Když jsme si večer připíjeli na společnou budoucnost, v jejich očích jsem viděla jen zklamání.
Po svatbě se všechno ještě zhoršilo. Každá návštěva u rodičů byla zkouškou nervů. Petr se snažil – nosil jim domácí koláče, opravoval jim kapající kohoutek, nabízel pomoc na zahradě. Ale oni ho vždycky odmítli. „To zvládneme sami,“ říkala máma chladně. Táta se na něj díval skrz prsty.
Jednou večer, když jsme se vraceli domů z další nepovedené návštěvy, Petr mlčel. V autě bylo ticho, jen stěrače pravidelně šustily po skle.
„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem.
Petr se na mě podíval a v očích měl smutek. „Já vím, že je to tvoje rodina. Ale mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrý.“
Objala jsem ho a slíbila si, že to nevzdám.
Začali jsme zvát rodiče k nám domů. Připravovala jsem jejich oblíbené jídlo – svíčkovou podle maminčina receptu, koláče jako od babičky. Ale pokaždé přišli s výmluvou: „Nemáme čas“, „Jsme unavení“, „Možná příště“.
Když jsme oznámili, že čekáme dítě, doufala jsem, že to všechno změní. Že nový život spojí naše rodiny. Ale místo radosti přišla další studená sprcha.
„Snad bude mít aspoň tvoje oči,“ řekla máma jedovatě.
Po porodu přišli na návštěvu jen jednou. Podívali se na malou Aničku, pohladili ji po vláskách a odešli dřív, než jsme stihli uvařit kávu.
Začala jsem se cítit rozpolcená. Na jedné straně Petr a naše dcera – moje nová rodina, kde jsem cítila lásku a přijetí. Na druhé straně rodiče – ti, kteří mě vychovali, ale teď mi připadali jako cizinci.
Jednoho večera jsem seděla u postýlky a dívala se na spící Aničku. Petr přišel za mnou a pohladil mě po vlasech.
„Musíš si vybrat, Lucie,“ řekl tiše. „Nemůžeš pořád žít mezi dvěma světy.“
Ta slova mě bolela. Nechtěla jsem si vybírat. Chtěla jsem mít všechno – lásku manžela i rodičů. Chtěla jsem velkou šťastnou rodinu, kde se všichni smějí u jednoho stolu.
Ale sny jsou někdy jen sny.
Přestala jsem rodiče navštěvovat tak často. Psala jsem jim zprávy o Aničce, posílala fotky, zvala je na oslavy narozenin. Odpovědi byly strohé nebo žádné.
Jednou mi máma zavolala:
„Proč už nechodíš domů?“
„Protože mám pocit, že tam nejsem vítaná,“ odpověděla jsem popravdě.
Na druhém konci bylo ticho.
„Měla bys víc myslet na rodinu,“ řekla nakonec máma.
„Myslím na ni každý den,“ zašeptala jsem a položila telefon.
Dnes je Aničce pět let. Rodiče ji téměř neznají. Občas mi přijde líto všeho, co jsme mohli zažít společně – Vánoce u jednoho stolu, společné výlety do Krkonoš, smích na zahradě u grilu. Ale místo toho mám dvě rodiny – jednu skutečnou a jednu ztracenou ve vzpomínkách.
Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy lepší nechat jít ty, kteří nás nedokážou přijmout takové, jací jsme?
Co byste udělali vy? Dá se vůbec překlenout propast mezi láskou a loajalitou?