Když pravda bolí: Příběh o přátelství, zradě a odvaze čelit realitě

„Petro, prosím tě, vydrž to se mnou ještě chvíli! Já už fakt nemůžu!“ Eva křičela a svírala mi ruku tak silně, až mi zbělely klouby. V porodnici na Apolináři bylo dusno, všude pípaly monitory a já měla na zápěstí modrý náramek s nápisem „tatínek“, protože její přítel Tomáš to psychicky nezvládl a utekl na chodbu. Byla jsem tam pro ni – jako vždycky. V tu chvíli jsem netušila, že právě dnes se mi zhroutí celý svět.

Eva byla moje nejlepší kamarádka už od gymplu. Prošly jsme spolu prvními láskami, rozchody i státnicemi na Karlovce. Když mi před rokem oznámila, že je těhotná, měla jsem radost skoro jako ona. Sama jsem děti neměla – s manželem Martinem jsme se o to snažili už tři roky, ale pořád nic. O to víc jsem Evu podporovala: chodila s ní na ultrazvuky, vybírala výbavičku a dokonce jí pomáhala malovat dětský pokoj v jejím malém bytě na Žižkově.

Porod byl dlouhý a vyčerpávající. Když se konečně ozval dětský pláč, rozbrečela jsem se štěstím. „Je to holčička!“ vykřikla porodní asistentka a podala Evě malý uzlíček. Eva byla vyčerpaná, ale šťastná. „Petro, děkuju… bez tebe bych to nezvládla.“

Zůstala jsem s nimi na pokoji ještě pár hodin. Pomáhala jsem Evě s kojením a přebalováním. Právě při výměně plenky jsem si všimla něčeho zvláštního – malá měla na levém stehně mateřské znaménko ve tvaru hvězdičky. Přesně takové má Martin. Vždycky jsme si z toho dělali legraci – říkal, že je to jeho „osudová hvězda“.

Zamrazilo mě. Srdce mi začalo bušit jako splašené. „To je náhoda… musí být,“ opakovala jsem si v duchu. Ale čím víc jsem se dívala na tu malou nožičku, tím víc mi bylo jasné, že to není možné.

Doma jsem byla jako tělo bez duše. Martin si ničeho nevšiml – byl ponořený do práce, jako vždycky. Ale já nemohla spát. V hlavě mi běžely obrazy: Eva a Martin spolu na oslavě mých narozenin před devíti měsíci… jak se spolu smáli v kuchyni… jak Eva druhý den ráno vypadala rozpačitě…

Další dny jsem se snažila chovat normálně. Chodila jsem za Evou do porodnice, nosila jí polévky a ovoce. Ale pokaždé, když jsem viděla malou Aničku, bodlo mě u srdce. Nakonec jsem to nevydržela a rozhodla se promluvit s Martinem.

Seděli jsme večer v obýváku. „Martine… můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně.

„Jasně, co se děje?“ ani nezvedl oči od notebooku.

„Víš… Anička má na noze stejné znaménko jako ty.“

Martin ztuhl. Pomalu zavřel notebook a podíval se na mě. „Co tím chceš říct?“

„Chci vědět pravdu. Spal jsi s Evou?“

Nastalo ticho, které by se dalo krájet. Martin sklopil hlavu a začal si mnout ruce.

„Byl jsem opilý… byla to chyba… jen jednou…“ zašeptal nakonec.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, čemu jsem věřila – naše manželství, přátelství s Evou – bylo pryč. Rozbrečela jsem se tak, jak už dlouho ne.

Druhý den jsem šla za Evou do porodnice. Seděla u okna a kojila Aničku.

„Evo… musíme si promluvit.“

Podívala se na mě provinile a bylo mi jasné, že ví.

„Promiň… já nevím, co na to říct… Byla jsem zoufalá, Tomáš mě podváděl a Martin byl tak hodný… Nechtěla jsem ti ublížit.“

„Ale ublížila jsi mi. Oba jste mi lhali,“ řekla jsem tiše.

Seděly jsme tam dlouho v tichu. Nakonec jsem vstala a odešla.

Následující týdny byly peklo. Martin se snažil omlouvat, Eva mi psala dlouhé zprávy plné výčitek i proseb o odpuštění. Já ale nevěděla, co dělat. Chtěla jsem křičet, rozbíjet talíře, utéct někam daleko – ale místo toho jsem jen seděla doma a dívala se do zdi.

Moje máma mi říkala: „Petro, musíš si vybrat – buď odpustíš, nebo půjdeš dál.“ Ale jak mám odpustit něco takového? Jak mám žít s vědomím, že moje nejlepší kamarádka porodila dítě mému muži?

Jednou večer zazvonil zvonek. Stála tam Eva s Aničkou v náručí.

„Petro… já vím, že mě nenávidíš. Ale Anička za nic nemůže. Prosím tě… buď aspoň její kmotrou.“

Dívala jsem se na tu malou holčičku – měla Martinovy oči i jeho úsměv. V tu chvíli jsem pochopila, že nenávist nic nevyřeší. Ale odpuštění taky nepřijde hned.

Dnes už je to rok od té doby. S Martinem jsme se rozešli, s Evou jsme v kontaktu jen kvůli Aničce. Pořád to bolí – ale učím se žít dál.

Někdy si říkám: Je lepší znát pravdu, i když bolí? Nebo by bylo lepší žít ve sladké nevědomosti? Co byste udělali vy na mém místě?