Když nemoc dcery odhalila pravdu, kterou jsem nechtěl znát – příběh otce, který musel začít znovu

„Tati, proč máš tak smutné oči?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí podával sklenici vody. Její hlas byl slabý, ale v očích měla tu dětskou zvědavost, která mě vždycky rozesmála. Tentokrát jsem se ale nezmohl na úsměv. Seděli jsme v nemocničním pokoji v Motole, kde už třetí týden bojovala s těžkou leukémií. Venku pršelo a já měl pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Ještě před měsícem jsem byl přesvědčený, že mám všechno. Krásnou ženu Martinu, dvě děti – Aničku a Tomáše – a malý dům na okraji Plzně. Pracoval jsem jako elektrikář, Martina byla učitelka v mateřské škole. Všechno bylo obyčejné, ale šťastné. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Všechno se změnilo jednoho rána, když Martina prostě nebyla doma. Její telefon byl vypnutý, vzkaz žádný. Děti plakaly, já obvolával kamarády, rodiče, policii. Nikdo nic nevěděl. První dny jsem byl přesvědčený, že se něco stalo. Pak jsem začal pochybovat. Možná prostě odešla. Možná už dlouho nebyla šťastná a já si toho nevšiml.

Do toho přišla Aniččina nemoc. Nejprve únava, pak modřiny na nohou a horečky. Doktoři byli rychlí: akutní leukémie. Potřebujeme dárce kostní dřeně, řekli mi. Okamžitě jsme šli s Tomášem na testy.

„Pane Nováku,“ oslovila mě doktorka Novotná po týdnu, „potřebujeme s vámi mluvit.“ Seděl jsem v její kanceláři a ruce se mi třásly. „Testy ukázaly, že nejste biologickým otcem Aničky.“

V tu chvíli se mi zastavil svět. Slyšel jsem jen šum v uších a viděl její rty pohybovat se ve zpomaleném filmu. „To není možné,“ vydechl jsem. „Je to chyba.“

Ale nebyla to chyba. Martina mi lhala patnáct let. Anička nebyla moje dcera.

Doma jsem seděl na posteli a díval se na fotky z dovolených – Anička s rozesmátou pusou na Sázavě, já ji držím za ruku. Vzpomínal jsem na její první krůčky, na to, jak jsme spolu pekli perníčky na Vánoce. Najednou mi to všechno připadalo jako cizí život.

Tomáš přišel do pokoje a sedl si vedle mě. „Tati, co se děje? Proč jsi pořád smutný?“ Nevěděl jsem, co mu říct. Nechtěl jsem ho zatěžovat pravdou, kterou jsem sám nedokázal unést.

V nemocnici jsem se snažil být silný kvůli Aničce. Ale když spala, seděl jsem u její postele a ptal se sám sebe: Můžu ji dál milovat? Je vůbec moje rodina skutečná?

Jednou večer za mnou přišla moje máma. „Petře,“ řekla tiše, „musíš být silný kvůli dětem. Ať už je pravda jakákoli, Anička tě potřebuje.“

„Ale mami,“ zašeptal jsem zoufale, „já nevím, jestli to dokážu.“

„Pamatuješ si, jak jsi ji poprvé držel v náručí? Jak jsi jí zpíval ukolébavky? To všechno je skutečné. To ti nikdo nevezme.“

Začal jsem přemýšlet o Martině. Proč mi to nikdy neřekla? Kdo byl ten muž? Proč odešla právě teď? V hlavě mi běžely stovky otázek bez odpovědí.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.

„Petře?“ ozval se tichý ženský hlas.

„Martino?! Kde jsi?“ vyhrkl jsem.

„Nemůžu ti to vysvětlit po telefonu,“ řekla roztřeseně. „Musela jsem odejít… Omlouvám se…“

„Aničce je zle! Má leukémii! Potřebuje tě!“ křičel jsem do sluchátka.

Zavěsila.

Další dny byly jako zlý sen. Chodil jsem do práce jen na půl úvazku, abych mohl být s Aničkou v nemocnici. Tomáš byl u babičky. Každý den jsem čekal zprávu od Martiny – marně.

Jednou ráno přišel za mnou primář Hematologie. „Máme potenciálního dárce,“ oznámil mi s úlevou v hlase. Rozbrečel jsem se přímo před ním.

Když Aničku převezli na transplantaci, seděl jsem u její postele a držel ji za ruku.

„Tati,“ zašeptala najednou, „ty mě už nemáš rád?“

Zlomilo mě to.

„Aničko,“ řekl jsem tiše a polkl slzy, „miluju tě víc než cokoli na světě.“

A v tu chvíli mi došlo, že je úplně jedno, co říká genetika nebo papíry od doktorů. Jsem její táta – protože jsem tu pro ni byl vždycky.

Martina se už nikdy neozvala. Po několika měsících jsme dostali rozvodové papíry poštou z Brna.

Dnes je Anička zdravá a já ji i Tomáše vychovávám sám. Někdy mám pocit, že mě lidi litují nebo soudí – sousedé šeptají za plotem, kolegové v práci se vyptávají.

Ale já vím své.

Každý večer sedím u postele svých dětí a přemýšlím: Je pravda opravdu osvobozující? A můžeme milovat dítě, i když není naše krev?

Co byste udělali vy na mém místě?