Když mi manžel přivedl milenku domů, zatímco naše dcera bojovala o život

„Jak jsi mohl?“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do obýváku a uviděla svého manžela Petra sedět na gauči vedle cizí ženy. Její parfém byl cítit až ke dveřím. V tu chvíli mi v hlavě hučelo a srdce mi bušilo až v krku. Naše dcera Anička ležela už třetí den na JIPce v Motole a já jsem se po bezesné noci vracela domů jen pro čisté oblečení a pár hodin spánku. Místo klidu mě doma čekalo tohle.

Petr se na mě ani nepodíval. „To není tak, jak to vypadá,“ zamumlal a rychle vstal. Ta žena, blondýna s nalakovanými nehty, se na mě dívala s jakousi směsí lítosti a výsměchu. „Já už půjdu,“ řekla tiše a rychle si sbalila kabelku.

„Kdo to je?“ zasyčela jsem na Petra, když za ní zaklaply dveře.

„To je Jana… kolegyně z práce. Potřebovala si promluvit,“ vymlouval se. Ale já už věděla. Věděla jsem to od chvíle, kdy jsem našla její zprávy v jeho mobilu. Ale doufala jsem, že aspoň teď, když je Anička nemocná, bude stát při nás.

„Vážně? Zrovna teď? Když naše dítě bojuje o život?“ rozplakala jsem se a sesunula se na zem. Petr stál nad mnou bezradně, ruce v kapsách, oči sklopené.

„Já… nevím, co říct,“ hlesl.

Ten den jsem poprvé pocítila opravdovou samotu. Všechno, co jsme s Petrem budovali, se rozpadlo během pár minut. V hlavě mi běžely vzpomínky – svatba na radnici v Dejvicích, první společný byt na Jižáku, Aniččiny první krůčky v našem obýváku. A teď? Teď tu byl jen chlad a prázdno.

Zavolala jsem mámě. Potřebovala jsem slyšet její hlas, cítit její podporu. „Mami, Petr mě podvádí. Přivedl si ji dokonce domů… když je Anička v nemocnici,“ vzlykala jsem do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Pak máma řekla: „To se stává, Hanko. Hlavně buď silná kvůli Aničce.“ Její hlas byl tvrdý, skoro lhostejný.

„Ale mami… já to nezvládnu sama…“

„Musíš. Já taky zvládla horší věci,“ odpověděla a ukončila hovor.

Zůstala jsem sedět na podlaze, slzy mi tekly po tvářích. Vzpomněla jsem si na dětství – máma byla vždycky silná, nikdy neplakala. Táta nás opustil, když mi bylo osm, a ona všechno zvládala sama. Tehdy jsem ji obdivovala. Teď jsem ale potřebovala obejmout, slyšet slova útěchy. Místo toho jsem dostala jen další ránu.

Další dny byly jako zlý sen. Střídala jsem nemocnici a prázdný byt. Petr se doma neukazoval – prý má hodně práce. Jednou jsem ho zahlédla před Motolem s Janou. Smáli se spolu u auta. Měla jsem chuť na ně zakřičet, ale neměla jsem sílu.

Jednou večer přišla máma za mnou do nemocnice. Přinesla Aničce plyšového medvěda a mně termosku s čajem.

„Jak ti je?“ zeptala se tiše.

„Jak mi asi může být?“ odpověděla jsem podrážděně.

Sedla si ke mně na židli a chvíli mlčela. Pak řekla: „Víš, Hanko… muži jsou slabí. Nečekej od nich zázraky.“

„Ale proč mě nepodpoříš? Proč jsi vždycky tak tvrdá?“ vyjela jsem na ni.

Podívala se na mě smutnýma očima. „Protože když budeš čekat pomoc od druhých, nikdy se nepostavíš na vlastní nohy.“

Chtěla jsem jí něco říct, ale v tu chvíli začala Anička plakat a já běžela k její postýlce.

Noci byly nejhorší. Seděla jsem u Aničky a dívala se na její bledou tvář pod kyslíkovou maskou. Modlila jsem se, aby to přežila – pro ni bych vydržela cokoli.

Jednou ráno přišel Petr do nemocnice. Přinesl Aničce balónek a mě ani nepozdravil.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se ho venku na chodbě.

„Nemám čas,“ odpověděl stroze.

„Chceš odejít?“ zeptala jsem se přímo.

Chvíli mlčel a pak přikývl. „Ano… já už to takhle dál nedám.“

V tu chvíli ze mě spadlo všechno napětí. Najednou jsem cítila klid – aspoň už vím, na čem jsem.

Když jsme s Aničkou konečně mohly domů, bylo to jiné než dřív. Byly jsme samy dvě – já a ona proti světu. Máma mi občas zavolala, ale nikdy už jsme spolu nemluvily jako dřív.

Začala jsem chodit do práce na poloviční úvazek a večery trávila s Aničkou u pohádek nebo procházkami po sídlišti. Bylo to těžké – peněz bylo málo, únava veliká, ale poprvé v životě jsem cítila hrdost sama na sebe.

Jednou večer mi Anička řekla: „Mami, ty jsi statečná.“

Objala jsem ji a rozplakala se – tentokrát už ne bolestí, ale úlevou.

Dnes už je Anička zdravá a já mám svůj malý svět pod kontrolou. Petr žije s Janou někde na druhém konci Prahy a máma… ta je pořád stejná. Ale já už nejsem ta slabá Hanka z dřív.

Někdy si říkám: Proč jsou ženy nucené být silné právě tehdy, když by nejvíc potřebovaly obejmout? Je lepší být tvrdá jako moje máma – nebo dovolit si slabost? Co byste udělali vy?