Když mě Jana vyhodila z vlastní postele – a přitom je to můj byt!

„To snad nemyslíš vážně, Jano!“ vyhrkl jsem, když jsem otevřel dveře do ložnice a spatřil ji, jak si rozkládá své věci po celé posteli. Byla tam i její kamarádka Petra, která se tvářila provinile, ale Jana měla ve tváři rozhodnost, kterou jsem u ní už dlouho neviděl. „Petra dneska nemá kam jít, takže bude spát tady. Ty si lehni na gauč, prosím tě, vždyť je to jen na jednu noc.“

Jenže já jsem byl po dvanáctihodinové šichtě v nemocnici úplně vyřízený. Celý den jsem snil o tom, jak si doma konečně odpočinu, dám si sprchu a zalezu do své postele. Místo toho jsem stál na prahu ložnice a připadal si jako vetřelec ve vlastním bytě. „Jano, tohle je přece můj byt. Nemůžeš mě jen tak vyhodit z ložnice,“ snažil jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. Jana se na mě podívala s ledovým klidem: „Ale Petru znám od základky, je teď v těžké situaci. Ty máš přece gauč, tak to přežiješ.“

Zůstal jsem stát v předsíni a slyšel, jak si v ložnici šeptají a smějí se. V kuchyni jsem si nalil panáka rumu, abych se uklidnil. V hlavě mi běžely myšlenky na to, jak se tohle mohlo stát. Vždyť jsem Janu do bytu pozval já, když měla problémy s rodiči. Byt v Holešovicích jsem koupil po dědovi, byl to můj jediný skutečný domov. A teď jsem tu najednou neměl ani kde spát.

Lehl jsem si na rozkládací gauč v obýváku, ale spánek nepřicházel. Z ložnice se ozývaly tlumené hlasy a smích. Připadal jsem si ponížený a zrazený. Vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem Janě pomáhal, když byla v depresi, když ji vyhodili z práce, když jí umřela babička. Vždycky jsem tu byl pro ni. A teď? Teď jsem byl ten, kdo musel ustoupit.

Ráno jsem se probudil rozlámaný a s bolestí zad. Jana už byla v kuchyni a vařila kávu. „Dobré ráno,“ řekla, jako by se nic nestalo. Petra seděla u stolu a tvářila se, že tam vlastně není. „Dáš si kafe?“ zeptala se mě Jana. „Ne, díky,“ odpověděl jsem suše a šel se osprchovat. Ve sprše jsem přemýšlel, jestli jsem přehnaně citlivý, nebo jestli je opravdu normální, že mě partnerka vyhodí z vlastní postele.

V práci jsem byl celý den jako tělo bez duše. Kolega Tomáš si toho všiml a zeptal se, co se děje. „Hele, Tomáši, představ si, že přijdeš domů a tvoje holka tě vyhodí z ložnice, protože tam spí její kámoška. A to všechno v bytě, který jsi koupil za svoje peníze.“ Tomáš se zasmál: „To bych ji asi vyhodil já! Ale vážně, kámo, tohle není v pohodě.“

Cestou domů jsem přemýšlel, jak to s Janou vyřeším. Měl jsem ji rád, ale poslední dobou jsem měl pocit, že si mě přestává vážit. Když jsem přišel domů, Petra už byla pryč. Jana seděla na gauči a koukala do mobilu. „Musíme si promluvit,“ řekl jsem a sedl si naproti ní. „Co se děje?“ zeptala se, aniž by zvedla oči od displeje.

„Jano, tohle už nejde. Připadám si tu jako host. Je to můj byt, ale poslední dobou mám pocit, že tu nemám žádné slovo. Když jsem tě sem pozval, chtěl jsem ti pomoct, ale teď mám pocit, že jsi tu doma víc než já.“

Jana se na mě konečně podívala. „To přeháníš. Vždyť to byla jen jedna noc. Petra byla zoufalá, neměla kam jít.“

„Ale mě jsi ani nezeptala. Prostě jsi rozhodla za mě. A to není poprvé. Poslední dobou mám pocit, že se mnou nepočítáš. Že jsem tu jen na obtíž.“

Jana se zamračila. „Tak to není. Ale když jsi pořád v práci, tak co mám dělat? Potřebuju taky někoho, s kým si můžu popovídat. Ty přijdeš domů a jsi unavený, na nic nemáš náladu.“

„To je možná pravda, ale pořád je to můj domov. A já bych chtěl, abychom se tu oba cítili dobře. Ne abych měl pocit, že musím prosit o vlastní postel.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana vstala a šla do ložnice. Slyšel jsem, jak za sebou zabouchla dveře. Seděl jsem v obýváku a přemýšlel, kde se to mezi námi pokazilo. Vzpomněl jsem si na začátky, kdy jsme spolu chodili na procházky po Letné, smáli se a plánovali společnou budoucnost. Teď jsme spolu skoro nemluvili, každý žil ve svém světě.

Další dny byly napjaté. Jana se mi vyhýbala, já se snažil být co nejvíc v práci. Večer jsem se vracel do prázdného bytu, kde byla cítit tichá nevraživost. Jednou jsem přišel domů a našel Janu, jak balí svoje věci. „Co to děláš?“ zeptal jsem se. „Odcházím k Petře. Asi potřebujeme pauzu. Už to mezi námi nefunguje,“ řekla tiše.

Cítil jsem směs úlevy a smutku. Možná to tak mělo být. Možná jsme si navzájem přestali rozumět. Ale pořád mě bolelo, že jsem musel bojovat o místo ve vlastním životě. Když Jana odešla, sedl jsem si na postel a poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že jsem zase doma. Ale zároveň jsem si uvědomil, že domov není jen místo, ale i vztahy, které v něm máme.

Možná jsem měl být tvrdší, možná jsem měl víc bojovat. Ale kde je ta hranice mezi láskou a sebeúctou? Co byste udělali vy na mém místě?