Když láska bolí: Proč jsem si vybral Janu a ztratil rodinu

„Tohle nikdy nepochopím, Petře! Jak sis mohl vybrat právě ji?“ Matčin hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Seděl jsem u stolu, ruce sevřené v pěst, a díval se na prázdný hrnek před sebou. Jana stála ve dveřích, oči plné slz, ale hrdě vzpřímená. V tu chvíli jsem věděl, že už není cesty zpět.

Moje matka nikdy Janu nepřijala. Od začátku jí vadilo, že pochází z malé vesnice na Vysočině, že její rodiče jsou obyčejní lidé – otec truhlář, matka prodavačka v Jednotě. „My jsme přece jiní,“ opakovala mi pořád dokola. „Naše rodina má úroveň.“ Jako by snad láska měla něco společného s tím, kolik má člověk na účtu nebo jaký titul visí na zdi.

Janu jsem poznal na vysoké škole v Brně. Byla jiná než všechny holky, které jsem do té doby znal – upřímná, laskavá, s očima, které se smály i když jí bylo těžko. Zamiloval jsem se do ní po uši. Když jsem ji poprvé přivedl domů do našeho bytu v Dejvicích, matka ji přivítala s ledovým úsměvem a táta jen kývl hlavou. Už tehdy jsem cítil, že to nebude jednoduché.

První měsíce jsme to s Janou brali s humorem. Smáli jsme se matčiným poznámkám o „venkovských zvycích“ a Janině přízvuku. Ale časem začalo být jasné, že to není jen žertování. Matka mi dávala najevo, že Jana do naší rodiny nepatří. „Petře, měl by sis najít někoho sobě rovného,“ říkala mi večer v kuchyni, když Jana odešla domů. „Někdo jako je třeba Lucie od Novotných – ta má vystudovanou práva a její otec je soudce!“

Jednou večer, když jsme s Janou seděli v parku pod Petřínem a dívali se na světla Prahy, mi řekla: „Víš, Petře, já to asi nikdy nezměním. Tvoji maminku nepřesvědčím, že nejsem špatná.“ Držel jsem ji za ruku a slíbil jí, že ji nikdy neopustím.

Ale tlak doma sílil. Matka začala být protivná i na tátu, hádali se kvůli mně. Táta byl vždycky tichý typ – raději odešel do dílny nebo na zahradu, než aby se hádal. Ale i on mi jednou řekl: „Petře, nechci tě ztratit. Ale tvoje máma tohle neustojí.“

Když jsem Janě navrhl, abychom spolu bydleli, byla šťastná. Našli jsme si malý byt v Nuslích – nebylo to nic moc, ale byl náš. První týdny byly krásné. Vařili jsme spolu večeře, chodili na procházky po nábřeží a plánovali budoucnost. Jenže moje matka mi volala každý den. Nejprve vyčítavě: „Takže už nejsi můj syn?“ Pak smutně: „Chybíš nám doma.“ A nakonec vztekle: „Jestli si ji vezmeš, už sem nechoď!“

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Janu sedět na posteli s dopisem v ruce. Byla to pozvánka na svatbu mé sestřenice Kláry – jen pro mě, bez Jany. „Tohle už nemůžu,“ řekla tiše. „Nechci ti brát rodinu.“

Byl jsem rozpolcený. Miloval jsem Janu, ale zároveň jsem cítil vinu vůči rodičům. Proč je tak těžké být šťastný? Proč musí člověk volit mezi láskou a rodinou?

Nakonec jsem se rozhodl. Zavolal jsem matce a řekl jí: „Mami, mám Janu rád a chci s ní být. Pokud mě kvůli tomu nechceš vidět, je to tvoje volba.“ Na druhém konci bylo ticho a pak jen: „Tak si žij po svém.“

Od té doby jsme s rodiči téměř nemluvili. Táta mi občas napsal SMS: „Jak se máš?“ Ale matka mě ignorovala úplně. Svatbu jsme měli malou – jen my dva a pár přátel z Brna. Chyběla mi rodina, ale věděl jsem, že dělám správnou věc.

Život s Janou nebyl vždy jednoduchý. Peněz bylo málo, práce hodně a někdy jsme se hádali kvůli hloupostem – kdo zapomněl koupit mléko nebo proč je v koupelně zase mokro na podlaze. Ale vždycky jsme si večer sedli ke stolu, dali si čaj a povídali si o tom, co nás trápí.

Jednou v zimě mi Jana řekla: „Víš, Petře, možná nejsme dokonalí ani bohatí jako tvoje rodina chtěla. Ale máme jeden druhého.“ V tu chvíli jsem pochopil, že štěstí není o penězích ani o uznání rodičů.

Po třech letech se nám narodila dcera Anička. Když jsem ji poprvé držel v náručí, chtěl jsem zavolat mámě a říct jí: „Podívej se, co všechno jsi propásla.“ Ale neudělal jsem to.

Dnes je Aničce pět let a já občas přemýšlím, jestli jsem udělal správně. Stýská se mi po domově, po tátovi i po mámě – i když byla tvrdá a neústupná. Ale když vidím Janu a Aničku smát se spolu v kuchyni při pečení bábovky, vím, že bych neměnil.

Možná jsem ztratil rodinu, kterou jsem znal celý život – ale získal jsem novou. A někdy si říkám: Je lepší žít podle očekávání druhých nebo podle svého srdce? Co byste udělali vy na mém místě?