Když jsme se stali tři: Život s tchyní a jejím nápadníkem v našem malém bytě

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když mi tchyně v předsíni oznámila, že se k nám na čas nastěhuje i s panem Novotným. Její hlas byl klidný, skoro až ledový: „Jano, je to jen na pár týdnů. Vždyť víš, že mi opravují byt a pan Novotný nemá kam jít.“

Stála jsem tam v ponožkách, s mokrými vlasy po sprše, a cítila, jak mi v hrudi narůstá panika. Náš dvoupokojový byt v paneláku na Jižním Městě byl už tak těsný pro mě, mého manžela Petra a naši dceru Aničku. Teď se sem mají vejít ještě dva dospělí? A hlavně – proč zrovna její nápadník, kterého jsem viděla dvakrát v životě a který mi pokaždé připadal jako někdo, komu bych nesvěřila ani klíče od sklepa?

Petr stál za mnou a mlčel. Poznala jsem na něm, že je mu to nepříjemné, ale jako vždycky nechtěl jít proti své matce. „Jano, je to jen dočasné,“ zamumlal a vyhnul se mému pohledu.

První noc byla katastrofa. Pan Novotný chrápal tak hlasitě, že jsem slyšela vibrace až ve zdi. Tchyně si stěžovala na tvrdou matraci a ráno mi vyčetla, že v lednici není dost jogurtů. Anička brečela, protože jí pan Novotný zabral její oblíbené místo u stolu. Já jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli mám utéct do práce dřív nebo radši vůbec nepřijít domů.

Začaly hádky. Nejprve tiché šepoty mezi mnou a Petrem za zavřenými dveřmi ložnice:

„Proč jsi jí to dovolil?“
„Co jsem měl dělat? Je to moje máma.“
„A já jsem tvoje žena! Tohle je náš domov!“

Pak už to byly otevřené konflikty v kuchyni. Tchyně mi vyčítala, že nejsem dost pohostinná. Pan Novotný si dovoloval komentovat můj způsob vaření: „Tohle bych já nikdy nejedl, paní Jano.“

Jednou večer jsem přišla domů později z práce a našla jsem Aničku uplakanou v pokoji. „Pan Novotný mi řekl, že jsem rozmazlená,“ šeptala. V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Mami, musíme si promluvit,“ řekla jsem tchyni přímo do očí. „Tohle nejde. Náš byt není nafukovací. Anička je nešťastná, já taky. Potřebujeme svůj klid.“

Tchyně se urazila: „Takže mě vyhazuješ? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

Petr seděl mezi námi jako ztuhlý sochařský model. Mlčel. Já jsem měla chuť křičet.

Další dny byly ještě horší. Tchyně trucovala, pan Novotný byl ještě protivnější a Petr se mi vyhýbal pohledem. Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti jen abych nemusela být doma.

Jednoho večera jsem seděla na lavičce u dětského hřiště a volala své kamarádce Lence:

„Já už to nezvládám. Připadám si jako cizinec ve vlastním bytě.“

Lenka mě vyslechla a pak řekla: „Musíš si stát za svým. Tohle není normální.“

Doma jsem našla Petra sedět potmě v kuchyni.

„Petře, já už takhle nemůžu dál,“ řekla jsem tiše.

Chvíli mlčel a pak poprvé za celou dobu řekl: „Já taky ne.“

Druhý den jsme si sedli všichni ke stolu – já, Petr, tchyně i pan Novotný. Srdce mi bušilo až v krku.

„Mami, potřebujeme náš prostor zpátky,“ začal Petr nejistě.

Tchyně se rozplakala a pan Novotný uraženě odešel na balkon.

Nakonec odešli oba o týden dřív než plánovali. Bylo to bolestivé, ale úlevné.

Dlouho jsme s Petrem mlčky seděli v obýváku a poslouchali ticho. Anička si hrála na koberci a poprvé po týdnech se smála.

Od té doby mám strach říkat „ano“ jen proto, abych někoho neurazila. A pořád si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního domova? Co byste udělali vy na mém místě?