Když jsem pozval maminku na návštěvu za zády své ženy: Příběh o rodinných hranicích a zradě
„Co jsi to udělal, Tomáši?“ ozvalo se z kuchyně, když jsem za sebou zavřel dveře. Sára stála u dřezu, v ruce držela dětskou lahvičku a její hlas se třásl. V tu chvíli jsem věděl, že všechno prasklo.
Ještě před pár hodinami jsem si myslel, že dělám správnou věc. Moje máma, paní Jitka, byla vždycky dominantní žena. Nikdy neuznávala hranice druhých, zvlášť když šlo o mě – svého jediného syna. Když se narodila naše dcera Eliška, chtěla být u porodu. Sára to ale odmítla. „Tohle je naše chvíle,“ řekla mi tehdy tiše v porodnici, „nechci, aby tu byla tvoje máma. Potřebuju klid.“ Souhlasil jsem, ale v koutku duše mě hryzalo svědomí. Máma mi pak každý den volala: „Tomáši, kdy už ji konečně uvidím? Jsem její babička! Máš povinnost mi ji ukázat!“
Ten tlak byl nesnesitelný. Sára byla po porodu vyčerpaná, Eliška často plakala a já se snažil být oporou. Ale máma mi nedala pokoj. „Vždyť Sára přehání! Já bych jí pomohla!“ opakovala pořád dokola. Nakonec jsem podlehl. Jednoho deštivého odpoledne, když Sára usnula s Eliškou v ložnici, jsem jí napsal: „Přijď dnes kolem třetí. Ale potichu, Sára spí.“
Máma přišla s taškou plnou dárků a hlasitým nadšením. „Kde je moje vnučka?“ šeptala jen naoko tiše a už mířila do ložnice. Zastavil jsem ji: „Počkej, nech je ještě spát.“ Ale ona mě neposlouchala. Otevřela dveře a začala si Elišku prohlížet, hladit ji po vláskách a šeptat jí do ouška: „Babička tě miluje!“ Sára se probudila a v očích měla zděšení i vztek. „Co tady děláte?“ vyhrkla. Máma se na ni usmála: „Přišla jsem se podívat na svoji vnučku. Tomáš mě pozval.“
Ta slova byla jako ledová sprcha. Sára mě probodla pohledem. „Ty jsi ji sem pozval? Bez toho, abys mi to řekl?“ V tu chvíli jsem cítil, jak se mi hroutí svět. Máma začala obhajovat sama sebe: „Jsem rodina! Mám právo tu být!“ Ale Sára už nechtěla nic slyšet. Vzala Elišku do náruče a odešla do koupelny.
Zůstal jsem stát v kuchyni s mámou, která se tvářila dotčeně. „Tohle je přehnané! Dřív jsme si děti půjčovali navzájem bez řečí,“ brblala. Já ale věděl, že jsem udělal chybu. Když máma odešla, šel jsem za Sárou. Seděla na zemi v koupelně, Elišku tiskla k sobě a plakala.
„Promiň,“ zašeptal jsem. „Nechtěl jsem ti ublížit.“ Sára se na mě podívala s očima plnýma slz: „Ty jsi mě zradil, Tomáši. Slíbili jsme si, že budeme rozhodovat spolu. Tohle je naše dítě, ne tvoje mámy!“
Následující dny byly peklo. Sára se mnou skoro nemluvila, Elišku mi dávala jen na chvíli do náruče a já cítil, jak mezi námi roste zeď. Máma mi psala zprávy: „Tak co? Už se uklidnila? Můžu přijít znovu?“ Neodpovídal jsem jí.
Jednou večer jsem slyšel Sáru telefonovat s její maminkou: „Nevím, jestli mu to dokážu odpustit… Cítím se jako by mě někdo okradl o první chvíle s Eliškou.“ To mě bodlo přímo do srdce.
Začal jsem si uvědomovat, že nejde jen o jeden špatný krok. Celý život jsem byl mezi dvěma ženami – mámou a teď Sárou – a nikdy jsem se nenaučil postavit se za sebe ani za svou rodinu. Máma mě vždycky ovládala a já jí neuměl říct ne.
Po týdnu ticha jsem si sedl k Sáře a řekl: „Vím, že jsem ti ublížil. Nechci přijít o tebe ani o Elišku. Chci to napravit.“ Sára mlčela dlouho, pak jen tiše řekla: „Musíš si vybrat, Tomáši. Buď budeš stát za námi, nebo za svojí mámou.“
Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Celé dny jsem přemýšlel nad tím, co vlastně znamená být manželem a otcem. Máma mi psala další zprávy – tentokrát už naštvané: „Takže mě kvůli ní odstřihneš? To je tvoje vděčnost?“
Nakonec jsem jí napsal dlouhou zprávu: „Mami, mám tě rád, ale musím respektovat hranice své rodiny. Nemůžeš chodit bez pozvání a rozhodovat za nás.“ Odpověděla mi jen: „Tohle ti jednou vrátím.“
Sára mi dala druhou šanci – ale už nikdy to mezi námi nebylo jako dřív. Důvěra byla narušená a já musel každý den dokazovat, že patřím k nim.
Někdy večer sedím u postýlky Elišky a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní matce ne? A kolik chyb ještě musíme udělat, než pochopíme, co je opravdu důležité?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec něco takového odpustit?
Svoji mámě taky holčičku neukázala? Každá babička se na vnouče třese a že je syn k mámě slušný, neznamená, že zrazuje ženu. Mladá byla nějaká citlivka sobecká, neempatická, majetnická, zkrátka praštěná. Když se dva vezmou, musí počítat s tím, že má každý rodiče a s nimi bude muset vycházet, i když se mu nechce. Vždyť té hysterce nikdo to dítě nebral. Jednou bude taky bába a ať si vzpomene, jak vyšilovala, když se babča chtěla potěšit děťátkem svého syna. Žádná láska není tak silná, jako láska k vnoučeti.
Kdyby byla babka moc vlezlá a moc se jim pletla do života a do výchovy děcka, samozřejmě souhlasím, že je třeba ji usměrnit (není to ale lehké udělat to citlivě, ale nekompromisně). A časem bude mladá ráda, když jí tchyně děcko pohlídá. Fuj, nechtěla bych vyfasovat takovou snachu.