Když jsem pochopila, že jsem neviditelná: Příběh z centra Prahy

„Ivano, slyšíš mě vůbec? Proč jsi zase tak zamyšlená?“ Petrův hlas mě vytrhl z myšlenek, když jsme procházeli rušným Václavským náměstím. V ruce jsem svírala tašku s nákupem a v druhé ruce držela malou Aničku, která se snažila udržet krok. Petr šel vedle nás, ruce v kapsách, pohled upřený do výloh. V tu chvíli jsem si připadala jako stín. Jako někdo, kdo je tu jen proto, aby všechno fungovalo – aby děti byly najedené, domácnost uklizená a Petr spokojený.

„Nic, jen přemýšlím,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy, které se mi draly do očí. Už několik měsíců jsem cítila, že mě nikdo nevidí. Ani Petr, ani děti, ani vlastní matka, která mi vždycky říkala: „Ivanko, hlavně ať je doma klid.“ Ale co když ten klid znamená, že se musím vzdát sama sebe?

Zastavili jsme se u pouličního hudebníka. Hrál na kytaru a zpíval staré české písničky. Lidé se zastavovali, házeli drobné do futrálu a usmívali se. Anička zatáhla za mou ruku: „Maminko, můžeme poslouchat?“ Přikývla jsem a posadila ji na lavičku. Petr si sedl vedle ní a vytáhl mobil.

Hudebník dohrál píseň a rozhlédl se po lidech. Pak se jeho pohled zastavil na mně. „Paní, vy vypadáte unaveně. Jste v pořádku?“ zeptal se nahlas tak, že se na mě otočilo několik hlav. Zrudla jsem a chtěla něco říct, ale on pokračoval: „Víte, často vidím ženy, které nesou celý svět na svých bedrech. A muže, kteří si myslí, že stačí být jen vedle nich.“

Petr zvedl hlavu od mobilu. „Co tím myslíte?“ zeptal se podrážděně.

Hudebník se usmál: „Myslím tím, že někdy je potřeba si všimnout toho druhého. Pomoci mu nést jeho břemeno.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi sevřelo srdce. Chtěla jsem utéct, ale Anička mě držela za ruku a dívala se na mě s otázkou v očích. Petr chvíli mlčel a pak nečekaně řekl: „Ivano, je ti něco? Má pravdu ten pán?“

Nevěděla jsem, co říct. Slzy mi stékaly po tváři a já jen přikývla. Lidé kolem nás se začali rozcházet a hudebník začal hrát další píseň – tentokrát tichou baladu o lásce a ztrátě.

Cestou domů bylo ticho. Petr mlčel, Anička usnula v kočárku a já cítila zvláštní úlevu i strach zároveň. Co když se teď všechno změní? Co když už nebudu ta neviditelná žena v pozadí?

Doma jsem položila tašky na stůl a šla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla – kruhy pod očima, unavený pohled, vlasy stažené do culíku. Kde je ta Ivana, která kdysi snila o tom, že bude malovat obrazy? Kde je ta žena, která chtěla cestovat a poznávat svět?

Večer jsme seděli s Petrem u stolu. Děti už spaly. „Ivano,“ začal opatrně, „já jsem asi opravdu slepý. Všechno nechávám na tobě a myslím si, že to tak má být.“

„Já už nemůžu,“ zašeptala jsem. „Jsem unavená. Potřebuju cítit, že jsme v tom spolu.“

Petr sklopil hlavu. „Nevím, jak ti pomoct… Nikdy mě nenapadlo, že bys to mohla cítit takhle.“

„Začni tím, že budeš víc doma,“ řekla jsem tiše. „Že si všimneš dětí i mě. Že mi občas uvaříš čaj nebo uklidíš kuchyň.“

Dlouho jsme si povídali – o tom, co nás trápí, co nám chybí i co bychom chtěli změnit. Bylo to poprvé po letech, kdy jsme spolu mluvili opravdu otevřeně.

Další dny byly těžké. Petr se snažil pomáhat s dětmi i domácností, ale často byl nejistý nebo podrážděný. Já zase měla pocit viny – jako bych ho nutila dělat něco proti jeho vůli. Ale postupně jsme si zvykali na nový režim.

Jednou večer přišel Petr domů dřív z práce s kyticí tulipánů. „Dneska vařím já,“ oznámil a já cítila zvláštní radost i smutek zároveň – proč to muselo trvat tak dlouho?

Začala jsem znovu malovat. Nejdřív jen večer u kuchyňského stolu, později jsem si zařídila malý koutek v ložnici. Děti mi nosily obrázky a Petr mi občas přinesl kafe.

Jednou jsme šli celá rodina opět na Václavské náměstí. Hudebník tam nebyl, ale já si vzpomněla na jeho slova: „Někdy je potřeba si všimnout toho druhého.“

Dnes už nejsem neviditelná – aspoň ne pro sebe samu. Ale někdy mám strach, že stačí málo a všechno sklouzne zpět do starých kolejí.

Říkám si: Kolik žen kolem nás je pořád neviditelných? A kolik mužů si toho nikdy nevšimne? Co byste udělali vy na mém místě?