Když jsem musela prosit souseda o pomoc: Příběh o hrdosti, zoufalství a překvapení

„Terezo, prosím tě, běž za panem Novotným. Já už opravdu nevím, co dělat…“ Mamčin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Seděla na kraji postele, bledá a unavená, zatímco můj malý bratr Honzík ležel vedle ní a tiše sténal. V kuchyni tikaly hodiny a v celém domě bylo ticho, které mě dusilo. Věděla jsem, že tohle je okamžik, kdy musím překonat sama sebe.

„Mami, ale… on nás nikdy neměl rád. Vždycky se tvářil, že jsme mu na obtíž,“ namítla jsem tiše, ale v očích jsem měla slzy. Mamka jen zavřela oči a zašeptala: „Někdy musíš požádat o pomoc i toho, od koho bys to nečekala.“

Oblékla jsem si bundu a vyšla do chladného podzimního rána. Listí šustilo pod nohama a já cítila, jak se mi třesou ruce. Dům pana Novotného stál na konci ulice – velký, opravený, s novým autem před garáží. Vždycky jsme si říkali, že je to takový místní král. Nikdy se s nikým moc nebavil, jen občas kývl hlavou na pozdrav.

Zazvonila jsem. Srdce mi bušilo až v krku. Dveře se otevřely a v nich stál pan Novotný – vysoký, s prošedivělými vlasy a přísným pohledem.

„Co potřebuješ?“ zeptal se bez úvodu.

„Pane Novotný… já… vím, že to není obvyklé, ale maminka je nemocná a Honzík má horečku. Nemáme už žádné léky ani peníze na doktora. Prosím vás… mohl byste nám pomoct?“ Hlas se mi zlomil a slzy mi začaly téct po tvářích.

Chvíli na mě jen mlčky hleděl. Pak zavřel dveře napůl a já už chtěla odejít, když najednou řekl: „Počkej.“

Vrátil se s lékárničkou a několika bankovkami v ruce. „Tady máš. Ale příště přijď dřív. Nemusíte se stydět.“

Byla jsem v šoku. Vždycky jsem si myslela, že je chladný a lhostejný. Poděkovala jsem mu a běžela domů.

Maminka brečela úlevou, když jsem jí podala léky i peníze na doktora. „Vidíš? Lidi nejsou vždycky takoví, jak si myslíme,“ řekla mi tiše.

Ale tím to neskončilo. Druhý den ráno někdo zaklepal na dveře. Byl to pan Novotný s taškou plnou jídla. „Myslím, že teď potřebujete víc než jen léky,“ řekl rozpačitě.

Začali jsme si povídat. Dozvěděla jsem se, že jeho žena před rokem zemřela na rakovinu a od té doby se stranil lidí. „Myslel jsem si, že když budu sám, nic mě už nezraní,“ přiznal jednou večer u čaje.

Postupně se mezi námi vytvořilo zvláštní pouto. Pomáhal nám s opravami domu, já mu zase nosila domácí koláče a povídala si s ním o všem možném. Honzík ho začal brát skoro jako dědu.

Jednoho dne ale přišla další rána – mamince diagnostikovali vážnou nemoc. Léčba byla drahá a já věděla, že to sami nezvládneme. Sousedé začali šeptat: „Novotný jim určitě platí všechno…“ Někteří nám přestali zdravit.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Pan Novotný přišel a položil mi ruku na rameno: „Nenech se zlomit tím, co říkají ostatní. Důležité je, že držíte spolu.“

Začala jsem chodit na brigády po večerech – uklízela jsem v místní škole, pomáhala v obchodě. Pan Novotný mi pomohl najít práci v jeho firmě jako asistentka. Bylo to těžké období – lidé v obci byli podezřívaví, někteří dokonce tvrdili, že mezi mnou a panem Novotným něco je.

Jednou mě zastavila sousedka paní Dvořáková: „Terezo, nemyslíš si, že je to trochu divné? Taková pomoc… zadarmo?“ Cítila jsem stud i vztek zároveň.

„Pan Novotný nám pomáhá proto, že ví, jaké to je přijít o někoho blízkého,“ odpověděla jsem jí pevně.

Maminka nakonec léčbu zvládla – i díky tomu, že jsme byli spolu a měli jsme podporu tam, kde bychom ji nikdy nečekali.

Dnes už vím, že někdy musíme překonat vlastní hrdost a otevřít se druhým – i když to bolí. A taky že lidé nejsou vždycky takoví, jak vypadají navenek.

Občas si večer sednu ke stolu a přemýšlím: Co by se stalo, kdybych tenkrát nezazvonila u pana Novotného? Kolik z nás žije vedle lidí, které vlastně vůbec neznáme?