Když hosté nechtějí odejít: Velikonoce, které změnily můj život
„Alice, už zase nejsou ručníky! Kde jsou všechny ručníky?“ ozvalo se z koupelny hlasem, který jsem už týden slyšela častěji než vlastní myšlenky. Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené v horké vodě plné špinavého nádobí, a v duchu počítala do deseti. Tchyně, paní Věra, byla u nás už osmý den. Původně měla přijet jen na víkend, aby nám pomohla s přípravami na Velikonoce. Jenže s sebou přivezla nejen svého manžela Karla, ale i švagrovou Janu s dětmi. A všichni se rozhodli zůstat. Na neurčito.
„Mami, kde je moje mikina?“ křičel z chodby můj syn Tomášek. „A proč spí teta Jana v mém pokoji?“
„Alice, prosím tě, můžeš mi podat další utěrku?“ ozvala se znovu tchyně. V tu chvíli jsem měla chuť utéct na balkon a zamknout za sebou dveře.
Nikdy jsem nebyla konfliktní typ. Vždycky jsem se snažila být ta hodná snacha, která všechno zvládne s úsměvem. Ale teď jsem měla pocit, že se dusím. Každý kout našeho bytu byl obsazený. V obýváku spali tchán s tchyní na rozkládací pohovce, v Tomáškově pokoji teta Jana s dětmi a my s manželem Pavlem jsme se tísnili v ložnici mezi hromadami cizích věcí.
První dny jsem si říkala, že to nějak přežiju. Velikonoce jsou přece svátky rodiny. Ale když jsem třetí noc nespala kvůli hlasitému chrápání tchána a ráno našla v lednici jen prázdné obaly od jogurtů, začala jsem pochybovat.
Jednoho večera jsem si sedla ke stolu s Pavlem. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše, aby nás nikdo neslyšel. „Tohle už nejde. Nemáme žádné soukromí. Tomášek je nešťastný, já jsem unavená a ty… ty jsi pořád v práci.“
Pavel se na mě podíval provinile. „Já vím, lásko. Ale co mám dělat? Máma je tvrdohlavá. Když jí něco řeknu, urazí se.“
„A co já? Mám se urazit já? To je fér?“
Mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Ale já už nemohla dál.
Další den ráno jsem našla tchyni v kuchyni, jak telefonuje s nějakou kamarádkou. „No jo, Alice je hodná holka, ale trochu nepraktická. Všechno dělá podle sebe…“ slyšela jsem útržky rozhovoru a cítila, jak mi stoupá krevní tlak.
Večer přišla další rána. Teta Jana oznámila, že její děti mají kašel a bylo by lepší, kdyby ještě pár dní zůstali. „Nechci je tahat do školky nemocné,“ řekla omluvně.
V tu chvíli mi ruply nervy.
„Promiňte,“ řekla jsem nahlas před celou rodinou, „ale tohle už opravdu nejde. Potřebujeme svůj klid. Tomášek musí do školy, já do práce a nemůžeme tady být pořád všichni pohromadě.“
Nastalo ticho. Tchyně se na mě podívala jako na cizího člověka.
„Alice, vždyť jsme rodina! Rodina si má pomáhat!“
„Ano,“ odpověděla jsem pevně, „ale rodina by měla také respektovat hranice druhých.“
Tchán si odkašlal a Pavel vypadal, že by nejradši utekl z místnosti.
Následující den byl dusný a napjatý. Nikdo moc nemluvil. Večer si tchyně sbalila věci a s tichým povzdechem odešla do vedlejšího pokoje.
Další ráno bylo v bytě nezvykle ticho. Teta Jana s dětmi odjela k rodičům a tchán s tchyní oznámili, že pojedou domů po obědě.
Když se za nimi zavřely dveře, sedla jsem si na gauč a rozbrečela se úlevou i smutkem zároveň. Pavel mě objal a řekl: „Promiň, měl jsem tě víc podpořit.“
Od té doby se u nás doma změnilo hodně věcí. Naučila jsem se říkat ne a chránit svůj prostor i před těmi nejbližšími. Ale pořád si kladu otázku: Je rodina opravdu vždycky to nejdůležitější? Nebo je důležitější naše vlastní štěstí?
Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo bránit svůj domov i před vlastní rodinou?