Jsem opravdu ta špatná? Příběh o tchyni, rodinných hranicích a odvaze říct ne

„Tak tohle už je moc, Martino! Jak můžeš být tak bezcitná?“ Tchyně stála uprostřed našeho obýváku, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Můj manžel Petr seděl na gauči, hlavu v dlaních, a já jsem cítila, jak se mi třesou ruce. Všechno to začalo tak nevinně – jedním telefonátem v neděli večer.

„Martino, potřebuju tě o něco poprosit,“ ozvala se tchyně do telefonu. „Mirek má zase problémy. Vyhodili ho z podnájmu. Nemá kam jít. Nemohli byste ho na pár týdnů vzít k sobě?“

Mirek, Petrův mladší bratr, byl vždycky problémový. Ve třiceti letech nikdy pořádně nepracoval, střídal podnájmy a jeho největší zálibou bylo vysedávat po hospodách. Už několikrát jsme mu pomáhali – půjčili peníze, hledali práci, ale pokaždé to skončilo stejně. Tentokrát jsem cítila, že už nemůžu.

„Promiň, ale tentokrát ne,“ odpověděla jsem tiše. „Máme dvě malé děti, Petr je pořád v práci a já už to nezvládnu.“

Ticho na druhém konci bylo ohlušující. Pak přišla smršť výčitek: „Ty jsi bezcitná! Co je to za rodinu? Vždyť je to tvůj švagr! Kdyby se něco stalo tobě, taky bych tě nenechala na ulici!“

A teď tu stála, v našem bytě na pražském sídlišti, a křičela na mě před mým mužem i dětmi. „Mirek je tvá rodina! Jak můžeš být tak sobecká?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Miluje mě i svou matku. Ale já už nemohla ustoupit. „Omlouvám se, ale tentokrát opravdu ne. Potřebujeme klid pro naši rodinu. Už jsme Mirka několikrát zachraňovali a nic se nezměnilo.“

Tchyně se rozplakala. „Takže ho necháte na ulici? To je vaše představa rodiny? Já vás varovala, že si bereš špatnou ženu, Petře!“

Děti začaly brečet. Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. „Mami, prosím tě,“ ozval se Petr konečně. „Martina má pravdu. Už jsme Mirka zachraňovali mockrát. Musí se postavit na vlastní nohy.“

Tchyně se na něj podívala s nenávistí v očích. „Takže i ty? Všichni jste stejní! Zradili jste mě!“ Popadla kabelku a zabouchla za sebou dveře tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně.

Seděla jsem na gauči a třásla se. Petr mě objal. „Udělala jsi správně,“ zašeptal.

Jenže tím to neskončilo. Druhý den ráno mi přišla zpráva od švagrové Jany: „Co jsi to provedla mámě? Je úplně na dně! Mirek spí někde po kamarádech! To ti není hanba?“

Začaly chodit další zprávy – od tety Aleny, sestřenice Kláry… Všichni mě odsuzovali. Prý jsem rozbila rodinu.

Večer jsme seděli s Petrem u stolu a já brečela do hrnku s čajem. „Proč to všichni hází na mě? Proč nikdo nevidí, že Mirek si za to může sám?“

Petr mě pohladil po ruce. „Protože ty jsi ta, co řekla ne. Máma by mi nikdy neodpustila, kdybych jí odporoval já.“

Začala jsem pochybovat o sobě. Opravdu jsem tak špatná? Měla jsem Mirka přijmout? Ale co naše děti? Co náš klid?

Další dny byly peklo. Tchyně přestala chodit na návštěvy, přestala volat i dětem k narozeninám. Na rodinných oslavách mě ignorovala nebo mi posílala jedovaté poznámky přes ostatní.

Jednou jsem ji potkala v obchodě s potravinami na rohu. Dělala, že mě nevidí. Když jsem ji pozdravila, jen odsekla: „Já nemluvím s lidmi, kteří nechávají rodinu na ulici.“

Doma jsem se zhroutila. „Petr, já už to nevydržím! Všichni mě nenávidí!“

Petr mě objal a řekl: „Martino, postavila ses za naši rodinu. To je odvaha.“

Ale stejně mě to bolelo. Děti se ptaly: „Proč babička už nechodí?“ A já nevěděla, co jim říct.

Jednoho večera mi zavolal Mirek. „Martino… promiň… vím, že jsem ti zavařil… Máma je teď u mě a brečí… Já… asi bych měl něco změnit…“

Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila úlevu – poprvé přiznal chybu.

Uběhlo několik měsíců. Tchyně se mnou stále nemluví. Rodina je rozdělená na dva tábory – ti, co mě odsuzují, a ti, co mlčí.

Někdy v noci ležím a přemýšlím: Opravdu jsem ta špatná? Nebo je někdy správné říct ne – i když to bolí?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachovat si vlastní hranice a zároveň neztratit rodinu?