Jméno, které rozděluje: Jak jsem bránila dceru před českou závistí

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Dobromila? To je jméno pro stoletou babku, ne pro miminko!“ ozvalo se z telefonu hned, jak jsem zavěsila fotku na Facebook. Byla to moje vlastní sestra Petra, která mi napsala tuhle zprávu. Její slova mě bodla do srdce. Seděla jsem v kuchyni, malá Dobromila spala v kolébce a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Vždycky jsem si myslela, že když přijde dítě na svět, rodina se semkne a podpoří vás. Ale místo toho přišla lavina posměšků, ironických komentářů a dokonce i urážek. „Chudák holka, to jí fakt přeješ?“ psala mi sestřenice Jana. „To je jméno z pohádky nebo co?“ přidal se bývalý spolužák Tomáš. A pak už to jelo – pod fotkou mé novorozené dcery se objevovaly smajlíky, memy a dokonce i anketa: „Jak dlouho vydrží Dobromila ve školce bez přezdívky?“

Nejdřív jsem brečela. Opravdu jsem si myslela, že jsem udělala chybu. Manžel Michal mě objal a šeptal: „Naše Dobruška je krásná a jedinečná. Nenech je, aby tě zlomili.“ Ale já jsem byla slabá. V noci jsem seděla u postýlky a šeptala: „Promiň mi to, holčičko. Možná jsem ti tím jménem zkazila život.“

Druhý den ráno jsem měla v Messengeru desítky zpráv. Některé byly od kamarádek, které mě podporovaly: „Luci, je to krásné staročeské jméno! Nenech se!“ Ale většina byla plná posměchu. Nejhorší byla zpráva od mé mámy: „Lucie, proč musíš být vždycky jiná? Co ti udělalo obyčejné jméno jako Tereza nebo Anna?“

Vzpomněla jsem si na babičku Dobromilu. Byla to žena, která přežila válku, vychovala čtyři děti a nikdy se nevzdala. Vždycky říkala: „Jméno je dar i závazek.“ Chtěla jsem, aby moje dcera měla v sobě kousek té síly. Ale teď jsem si nebyla jistá ničím.

Večer jsme seděli s Michalem u stolu. „Co když mají pravdu? Co když jí tím jménem opravdu ublížíme?“ zeptala jsem se tiše.

Michal se zamyslel. „A co když jí tím dáme sílu být sama sebou? Vždyť i ty jsi vždycky šla proti proudu.“

Další den jsem šla s malou na procházku do parku. Potkala jsem sousedku paní Novotnou. „Tak jak se ta vaše princezna jmenuje?“ zeptala se s úsměvem.

„Dobromila,“ odpověděla jsem tiše.

Chvíli mlčela a pak řekla: „To měla moje teta! Byla to nejlaskavější žena na světě. To je krásné jméno.“

V tu chvíli mi došlo, že ne všichni jsou zlí. Že za každým komentářem je jen strach z jinakosti nebo touha být vtipný na cizí účet.

Rozhodla jsem se napsat příspěvek na Facebook:

„Možná vám přijde jméno Dobromila směšné nebo staromódní. Pro mě je to jméno síly, laskavosti a odvahy být jiný. Každý máme právo volit pro své děti to nejlepší podle svého srdce. Prosím, zkuste být laskaví – nikdy nevíte, jak moc vaše slova mohou bolet.“

Přišla vlna reakcí. Někteří se omluvili, jiní dál vtipkovali. Ale začaly mi psát i jiné maminky: „Dala jsem dceři jméno Bohdana a taky si vyslechla svoje.“ „Můj syn je Ctibor a ve školce už mu říkají Ctibůrek – ale je šťastný.“

Začala jsem chápat, že nejde jen o nás dvě s Dobruškou. Že je to větší problém – česká závist, strach z vybočení z řady, potřeba všechno komentovat a soudit.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Seděla u stolu a dívala se na malou v náručí.

„Víš, Lucie,“ začala opatrně, „já jen nechci, aby jí někdo ubližoval kvůli tomu jménu.“

„A myslíš, že kdyby se jmenovala Anna, byla by šťastnější? Nebo by ji někdo nemohl šikanovat kvůli něčemu jinému?“ odpověděla jsem.

Máma sklopila oči. „Možná máš pravdu. Možná bychom měli být hrdí na to, co je naše.“

Od té doby už tolik neřeším cizí názory. Když někdo poznamená něco o jménu mé dcery, usměju se a řeknu: „Ano, Dobromila. Jako moje babička – žena s velkým srdcem.“

Někdy si ale večer lehnu k malé do postele a přemýšlím: Proč je v Česku tak těžké být jiný? Proč máme potřebu srážet ty, kdo vybočí z řady? A hlavně – co bychom mohli změnit, abychom byli k sobě laskavější?

Co myslíte vy? Máme právo volit pro své děti jedinečná jména? Nebo bychom měli raději splynout s davem?