Fotka, která změnila všechno: Příběh jedné rodiny z Brna

„To snad není možné! Honzo, pojď se na to podívat!“ volala jsem přes celý obývák, zatímco jsem zírala na obrazovku svého telefonu. Na monitoru v hračkářství v brněnském Vaňkovce se usmíval náš šestiměsíční syn Matýsek – jeho fotka, kterou jsem pořídila jen pár minut předtím, byla najednou všude. Nechápala jsem, jak se to stalo. Ještě před chvílí jsme s manželem Honzou a Matýskem procházeli mezi regály, smáli se jeho prvnímu pokusu o plazení a teď… teď byl náš syn virální hvězdou českého internetu.

Honza přiběhl a v očích měl směs pobavení a obav. „To je fakt on? Jak se to tam dostalo?“ ptal se nevěřícně. „Vždyť jsem tu fotku poslala jen mamce a tobě!“ bránila jsem se. V tu chvíli mi začal vibrovat telefon – zprávy od kamarádek, kolegyň z práce, dokonce i od sousedky paní Novotné: „Viděla jsi to? Tvůj Matýsek je slavný!“

Začalo to nevinně. V hračkářství měli nový monitor, kde si rodiče mohli vyfotit děti s plyšáky a fotku si poslat na e-mail. Já, pyšná máma na mateřské, jsem samozřejmě neodolala. Matýsek se smál na celou prodejnu, já cvakla fotku a zadala svůj e-mail. Jenže místo toho, aby fotka zůstala jen u nás doma, někdo ji stáhl a sdílel na sociálních sítích s popiskem: „Nejroztomilejší miminko v Brně!“

První den jsme se tomu smáli. Lidé psali milé komentáře, sdíleli fotku dál, dokonce ji převzaly některé bulvární weby. Ale druhý den už to taková legrace nebyla. Začaly chodit zprávy od cizích lidí – někdo mi psal, že by chtěl Matýska poznat, jiný nabízel peníze za další fotky. Některé zprávy byly ale znepokojivé: „Víte, že vaše dítě může být v nebezpečí?“ nebo „Jak můžete takhle vystavovat své dítě?“

Honza byl čím dál víc nervózní. „Měli bychom to nahlásit. Tohle není normální,“ říkal večer u večeře, zatímco Matýsek spokojeně žužlal chrastítko. Já jsem byla rozpolcená – na jednu stranu mě těšilo, že je Matýsek tak oblíbený, na druhou stranu jsem cítila strach a vinu. Nechtěla jsem mu ublížit.

Situace vygradovala o pár dní později, když nám někdo vhodil do schránky anonymní dopis: „Chraňte své dítě. Internet není bezpečné místo.“ V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o srandu na Facebooku. Honza trval na tom, že musíme kontaktovat policii a obchodní centrum. Já jsem se cítila provinile – kdybych tu fotku neposlala, nic z toho by se nestalo.

Začali jsme se hádat. Honza mi vyčítal lehkovážnost: „Vždyť jsi věděla, jak to dneska chodí! Proč jsi mu vůbec dovolila být na tom monitoru?“ Já jsem mu zase vyčítala nedostatek podpory: „Kdybys byl víc doma a pomáhal mi s Matýskem, nemusela bych hledat uznání na internetu!“ Slova padala těžká jako kameny a mezi námi rostla zeď.

Moje máma mi volala každý den: „Musíš být opatrná! Dneska už člověk neví…“ Ale já jsem byla unavená z neustálého vysvětlování a obhajování svých rozhodnutí. Kamarádky mě podporovaly: „Každá máma chce ukázat své dítě světu! Nenech si to vzít.“ Ale já už si nebyla jistá ničím.

Jednoho večera jsem seděla u postýlky a dívala se na spícího Matýska. V jeho tváři byl klid, který mi chyběl. Přemýšlela jsem o tom, co je správné – chránit ho za každou cenu před světem, nebo mu dopřát svobodu a radost? Kde je hranice mezi mateřskou pýchou a odpovědností?

Nakonec jsme s Honzou zašli na policii i do obchodního centra. Zjistili jsme, že fotku stáhl zaměstnanec hračkářství a bez dovolení ji sdílel na svém profilu. Obchodní centrum se omluvilo a slíbilo lepší zabezpečení dat. Policie případ uzavřela jako přestupek.

Ale naše rodina už nebyla stejná. Honza mi dlouho nedokázal odpustit moji lehkovážnost a já jemu jeho tvrdost. Uvědomila jsem si, jak křehké je naše soukromí v digitálním světě – a jak snadno může jeden okamžik změnit celý život.

Dnes už je Matýskovi pět let a na tu událost si vzpomínáme jen občas. Ale pokaždé, když vidím rodiče sdílet fotky svých dětí na internetu, sevře se mi srdce.

Bylo to všechno moje chyba? Nebo jsme jen obětí doby, ve které žijeme? Co byste udělali vy na mém místě?