Dům, který nás rozděluje: Příběh jedné rodiny z Vinohrad

„Mami, prosím tě, pojď si sednout. Musíme si promluvit.“

Maminka se na mě podívala s podezřením, v ruce ještě držela utěrku, kterou si utírala ruce od těsta. V kuchyni voněly buchty, které pekla každou neděli už třicet let. „Co se děje, Tomáši? Zase ti Madlenka něco napovídala?“

Zhluboka jsem se nadechl. „Tohle není o Madlence. Je to o nás všech. O tomhle domě. Mami, přemýšleli jsme s Madlenkou… že bychom dům prodali. Ty by sis mohla najít něco menšího, útulného. A my bychom konečně měli na vlastní byt.“

Utěrka jí vypadla z ruky na podlahu. „To snad nemyslíš vážně! Tenhle dům postavil tvůj děda vlastníma rukama! Tvůj táta tu umřel! A ty mi chceš říct, že bych měla odejít?“

„Mami, vždyť je to velké. Tři patra, zahrada… Ty sama to už nezvládáš. Každý měsíc ti volám, jestli jsi nezapomněla zavřít plyn nebo jestli jsi nespadla ze schodů. A my… my s Madlenkou a dětmi se tísníme v pronájmu na Žižkově. Vždyť víš, jak jsou dneska ceny bytů.“

Maminka si sedla ke stolu a dlouho mlčela. Slyšel jsem tikot hodin a tlumený hluk tramvají z ulice Korunní. „A co by tomu řekli sousedi? Všichni mě tu znají. A co tvoje sestra? Myslíš, že by s tím souhlasila?“

„Jitka bydlí v Brně a přijede jednou za rok na Vánoce! Stejně jí je to jedno.“

„To si nemysli,“ ozvalo se ode dveří. Jitka stála ve dveřích s kufrem v ruce – přijela nečekaně na víkend. „Tome, táta ten dům odkázal nám oběma. A já nechci prodávat.“

Cítil jsem, jak mi hoří tváře. „Jitko, ty máš svůj život v Brně! My tady bojujeme každý měsíc s nájmem a dvěma dětmi v jednom pokoji! Máš vůbec představu, jak to dneska v Praze chodí? Bez vlastního bytu jsme pořád jen cizinci ve vlastním městě.“

Maminka začala plakat. „Já tu nechci být sama…“

Madlenka, která celou dobu stála za mnou, mi položila ruku na rameno. „Paní Nováková, my vás nechceme vyhnat. Jen… potřebujeme začít žít vlastní život.“

„A proč nemůžete žít tady? Dům je dost velký pro všechny!“

„Protože to nefunguje!“ vybuchl jsem. „Každý den hádky kvůli tomu, kdo kde nechal boty, kdo koupil špatné mléko… Děti se bojí udělat hluk, abyste se neprobudila! My potřebujeme svůj prostor.“

Jitka si sedla vedle maminky a objala ji kolem ramen. „Tome, chápu tě. Ale pro maminku je tenhle dům všechno. Kdybys jí ho vzal… co jí zbyde?“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce roztrhne na dvě půlky. Vzpomněl jsem si na všechny ty Vánoce v obýváku s vysokým stropem, na dětské hry na zahradě pod starou jabloní… Ale taky na to, jak jsme poslední roky žili v napětí – každý den kompromisy, žádné soukromí.

Následující týdny byly plné tichých domácností a dusných rozhovorů. Maminka chodila po domě jako duch a vyhýbala se mi pohledem. Jitka mi psala dlouhé e-maily o rodinných hodnotách a tradicích. Madlenka už začala hledat menší byty k pronájmu – byla rozhodnutá odejít, i kdybychom měli zase začínat od nuly.

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni a díval se na starou fotografii táty u plotu zahrady. Najednou přišla maminka a tiše si přisedla.

„Víš, Tome… já vím, že to myslíš dobře. Ale já už jiný domov mít nebudu. Tady mám všechno – vzpomínky na tátu, na tebe i Jitku… Já už bych to jinde nezvládla.“

Zvedl jsem oči a viděl v nich smutek i strach.

„A co kdybychom dům pronajali? Někomu slušnému? Ty by sis mohla najít menší byt poblíž a my bychom měli peníze na zálohu na vlastní bydlení… Dům by zůstal v rodině.“

Maminka dlouho mlčela. „Možná… Ale musí s tím souhlasit i Jitka.“

Druhý den jsme seděli všichni u stolu – já, Madlenka, maminka i Jitka přes videohovor z Brna.

„Dobře,“ řekla Jitka nakonec po dlouhém dohadování. „Ale chci mít jistotu, že dům zůstane náš. Žádný prodej cizím lidem.“

Bylo to kompromisní řešení – ne ideální pro nikoho z nás, ale lepší než rozpad rodiny.

Když jsem večer usínal vedle Madlenky v našem malém pokoji na Žižkově, přemýšlel jsem: Udělal jsem správně? Je lepší držet se minulosti za každou cenu, nebo riskovat a jít za vlastním štěstím?

Co byste udělali vy? Má cenu obětovat vlastní sny kvůli rodinnému dědictví?