Dědictví, které rozděluje: Příběh babičky, dvou vnuček a jedné nelehké volby

„Tohle není fér, mami! Jak můžeš dát byt jenom Kláře? Co bude s Eliškou?“ křičela na mě dcera Jana, zatímco v kuchyni práskala dvířky od skříněk. Stála jsem u okna, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku začínalo pršet a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout napětí v místnosti.

„Jano, prosím tě, uklidni se. Vždyť víš, že Klára teď studuje v Brně a nemá kde bydlet. Byt potřebuje. Eliška je ještě na gymplu, má čas…“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nestačí. Jana byla rudá vzteky.

„To není omluva! Vždyť jsou to obě moje děti! Jak si myslíš, že se bude Eliška cítit? Ty je rozděluješ!“ Její hlas se zlomil a v očích se jí zaleskly slzy.

V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka i babička na světě. Ale co jsem měla dělat? Klára byla vždycky ta zodpovědnější. Odmalička pomáhala, když jsem byla nemocná, chodila za mnou do nemocnice, když mi operovali kyčel. Eliška… Eliška byla vždycky trochu vzdálená. S Janou se odstěhovaly do Prahy, když jí bylo osm, a od té doby jsme se vídaly jen o prázdninách.

Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. „Já už nemám sílu na hádky. Chtěla jsem jen pomoct…“ zašeptala jsem.

Jana si sedla naproti mně a chvíli mlčela. Pak tiše řekla: „Mami, já tě chápu. Ale Eliška to nepochopí. A já taky ne.“

Ten večer odešla bez rozloučení. Dveře za ní zabouchly tak prudce, až se mi rozklepala sklenička na stole.

Dny plynuly a já žila v tichu svého bytu na sídlišti v Ostravě. Klára mi psala e-maily z Brna – jak je těžké najít slušný podnájem, jak jí chybí domov. Bylo mi jí líto. Vždycky byla tak skromná, nikdy si o nic neřekla. Proto jsem se rozhodla – byt dostane ona. Až dostuduje třetí ročník na univerzitě, přepíšu ho na ni.

Jenže od té doby se Jana neozvala. Ani Eliška mi nenapsala k narozeninám. Všude kolem mě viselo ticho a prázdnota. Každý večer jsem seděla u televize a přemýšlela, jestli jsem udělala správně.

Jednoho dne zazvonil telefon. Byla to Klára.

„Babičko, slyšela jsem, co se stalo… Mamka je naštvaná?“ Její hlas byl opatrný.

„Je… A já nevím, co mám dělat. Nechci vás rozdělit.“

„Já ten byt nechci za každou cenu,“ řekla tiše Klára. „Jestli to má rozbít rodinu…“

„Ale ty ho potřebuješ! Eliška je ještě dítě…“

„Babičko, Eliška je moje sestra. Já ji mám ráda. Nechci být ta špatná.“

Zavěsila jsem s pocitem, že všechno je špatně. Seděla jsem dlouho do noci a přemýšlela nad tím, jak jsme se sem dostali. Vzpomínala jsem na dobu, kdy byly holky malé – jak jsme spolu pekly perníčky na Vánoce, jak jsme chodily krmit kačeny do parku. Tehdy bylo všechno jednodušší.

Za pár dní přišla Jana osobně. Bez ohlášení stála ve dveřích s výrazem, který jsem u ní neznala.

„Mami… promiň,“ začala tiše. „Já vím, že jsi to myslela dobře. Ale já mám strach o Elišku. Je teď v pubertě, všechno bere hrozně osobně…“

Objala mě a já ucítila její slzy na rameni.

„Co mám dělat?“ ptala jsem se zoufale.

„Já nevím,“ přiznala Jana. „Ale možná bychom to měly probrat všechny spolu.“

A tak jsme jedno sobotní odpoledne seděly u mého stolu – já, Jana, Klára i Eliška. Bylo to poprvé po letech, co jsme byly všechny pohromadě.

Eliška mlčela a dívala se do stolu.

„Eliško,“ oslovila jsem ji opatrně. „Chci být spravedlivá ke všem. Ale Klára teď byt potřebuje… Ty jsi ještě mladá…“

Eliška zvedla oči a poprvé promluvila: „A co když já budu chtít taky studovat v Brně? Nebo v Praze? Co když budu potřebovat pomoc?“

Zamrazilo mě. Měla pravdu – myslela jsem jen na přítomnost, ne na budoucnost.

Klára vzala Elišku za ruku: „Můžeme se o byt dělit. Já tam budu bydlet teď a až budeš potřebovat ty, najdeme řešení.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Možná to nebude dokonalé řešení, ale aspoň jsme spolu mluvily.

Od té doby jsme začaly znovu budovat vztahy – pomalu a opatrně. Vím, že některé rány se hojí dlouho, ale věřím, že když budeme mluvit otevřeně, zvládneme všechno.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Nebo jsem svým rozhodnutím rodinu navždy rozdělila? Co byste udělali vy na mém místě?