Co dělá můj muž každý čtvrtek večer?

„Martino, ty opravdu nevíš, co dělá tvůj muž každý čtvrtek večer?“ ozvalo se mi v hlavě, když jsem znovu a znovu četla anonymní dopis, který jsem našla ráno ve schránce. Papír byl pomačkaný, písmo roztřesené, ale slova jasná: „Váš muž není ten, za koho ho máte. Každý čtvrtek večer lže.“

Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a v bytě bylo ticho, které mě dusilo. Petr, můj muž, byl v práci. Nebo to aspoň tvrdil. Vždycky říkal, že má poradu, že musí zůstat déle. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Až do teď.

„Mami, co je s tebou?“ zeptala se mě dcera Klárka, když přišla ze školy. Rychle jsem schovala dopis pod noviny. „Nic, zlatíčko, jen jsem unavená.“ Ale nebyla to pravda. Od toho rána jsem byla jen stínem sama sebe. Každý pohled na Petra, každé jeho slovo, mi připadalo podezřelé. Začala jsem si všímat detailů, které jsem dřív přehlížela. Jeho nové košile, vůně cizího parfému na jeho saku, nečekané zprávy na mobilu, které rychle mazal.

Ve čtvrtek večer jsem nemohla spát. Petr odešel jako obvykle v šest. „Nebudu dlouho, Marti, dneska to snad skončí dřív,“ řekl a políbil mě na čelo. Jeho rty byly studené. Seděla jsem v obýváku, dívala se na hodiny a přemýšlela, jestli mám právo ho podezírat. Vždyť jsme spolu už patnáct let, máme dvě děti, společný byt na Jižním Městě, hypotéku, psa. Proč by mi lhal?

Ale pochybnost byla silnější než rozum. Ve 21:30 jsem popadla bundu a vyběhla do deště. Věděla jsem, kde má Petr kancelář. Šla jsem pěšky, srdce mi bušilo a v hlavě mi zněla slova z dopisu. Když jsem dorazila k budově, byla tma. Jen v jedné kanceláři svítilo světlo. Připlížila jsem se blíž a zahlédla Petra, jak sedí u stolu s nějakou ženou. Smáli se, pili víno. Žena byla mladá, hezká, měla dlouhé tmavé vlasy. Petr se k ní naklonil a pohladil ji po ruce.

Zůstala jsem stát v dešti, promočená na kost. Chtěla jsem tam vtrhnout, křičet, ptát se proč. Ale nemohla jsem se pohnout. Všechno ve mně se zlomilo. Vrátila jsem se domů, ani nevím jak. Celou noc jsem nespala. Ráno jsem připravila dětem snídani, jako by se nic nestalo. Petr přišel domů, políbil mě na tvář a řekl: „Bylo to dlouhé, ale máme to za sebou.“

Celý den jsem přemýšlela, co mám dělat. Mám mu říct, co jsem viděla? Mám mu dát šanci vysvětlit to? Nebo mám mlčet a dělat, že se nic nestalo? Večer jsem to nevydržela. „Petře, musím se tě na něco zeptat. Co děláš každý čtvrtek večer?“

Petr zbledl. „Proč se ptáš?“

„Někdo mi napsal dopis. Viděla jsem tě včera s tou ženou. Kdo to je?“

Petr si sedl ke stolu, hlavu v dlaních. „Marti, to není tak, jak si myslíš. Ta žena je moje sestra. Má problémy, nechce o tom s nikým mluvit. Každý čtvrtek za ní jezdím, protože se bojím, že si něco udělá. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“

Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Všechno ve mně křičelo, že lže. Ale v jeho očích byla bolest, kterou jsem nikdy předtím neviděla. „Proč jsi mi to neřekl?“

„Chtěl jsem tě chránit. Vím, že by tě to trápilo. Ale teď už to vím, byla jsi tam. Odpusť mi, že jsem ti lhal.“

Seděli jsme spolu dlouho do noci. Petr mi ukázal zprávy od své sestry, fotky z dětství, dokonce mi ji druhý den představil. Byla to opravdu jeho sestra, Jana, kterou jsem neviděla od svatby. Byla vyčerpaná, smutná, ale vděčná, že má bratra, který ji nenechal samotnou.

Ale něco ve mně zůstalo zlomené. Důvěra, kterou jsem měla, už nebyla stejná. Každý čtvrtek večer jsem se ptala sama sebe: „Můžu mu ještě věřit? Nebo už nikdy nebudeme jako dřív?“

Možná je tohle cena za pravdu. Možná je lepší nevědět všechno. Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší žít v nevědomosti, nebo znát pravdu, i když bolí?