Cizinka s pláčem mi přiznala lásku k mému muži: Pravda, která rozbila naši rodinu

„Paní Novotná? Prosím vás… můžu s vámi mluvit?“ Zastavila mě na ulici žena, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla bledá, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. V tu chvíli jsem ještě netušila, že mi během několika minut rozbije celý život na kousky.

„Ano? Stalo se něco?“ odpověděla jsem opatrně. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – nehoda, nemoc, něco s dětmi? Ale to, co přišlo, jsem nečekala ani v nejhorších snech.

„Já… já vím, že vás to zraní. Ale už to dál nevydržím. Miluju vašeho muže. Petra.“

Zůstala jsem stát jako opařená. V uších mi hučelo a svět kolem mě se rozmazal. „Cože?“ vydechla jsem tiše. „To je nějaký omyl…“

„Není,“ zašeptala. „Vím, že je to špatné. Ale musíte to vědět. Už půl roku se scházíme. On říká, že vás nechce zranit, ale já už nemůžu žít ve lži.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Nebo ji uhodit. Nebo začít křičet. Ale místo toho jsem jen stála a dívala se na ni. Byla mladší než já, možná o deset let. Vlasy měla rozcuchané, kabát příliš velký. Vypadala zoufale a zlomeně – stejně jako já.

„Proč mi to říkáte?“ zeptala jsem se nakonec.

„Protože ho miluju,“ odpověděla prostě. „A protože si zasloužíte znát pravdu.“

Otočila jsem se a odešla. Nevím, jak jsem došla domů. Nohy mě nesly samy, hlava byla prázdná. Doma jsem se zavřela v ložnici a rozplakala se jako malé dítě.

Petr přišel domů až večer. Seděl u stolu a četl noviny, jako by se nic nestalo. „Ahoj, jaký jsi měla den?“ zeptal se bezstarostně.

„Kdo je ta žena?“ vyhrkla jsem.

Zvedl oči od novin a chvíli mlčel. Pak si povzdechl a sklonil hlavu. „Tak ona ti to řekla…“

„Ano, řekla mi to! Přímo na ulici! Jak jsi mohl? Po třiceti letech?“

„Já nevím… prostě to přišlo,“ odpověděl tiše. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi! Zničil jsi všechno, co jsme spolu budovali!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Děti byly už dávno dospělé a z domu pryč, ale i tak mě napadlo: Co by na to řekly? Co by řekla moje máma, která vždycky tvrdila, že Petr je ten nejlepší muž pod sluncem?

Následující dny byly jako zlý sen. Petr spal na gauči v obýváku, doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Volala mi dcera Jana: „Mami, co se děje? Táta je divný.“ Nevěděla jsem, co jí říct.

Jednou večer jsme seděli v kuchyni naproti sobě. „Chceš odejít?“ zeptala jsem se tiše.

Petr dlouho mlčel. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Mám tě rád… ale s Lenkou je to jiné. Cítím se zase mladý.“

„A co já? Co naše rodina? Třicet let?“

„Nechci tě ztratit,“ zašeptal.

„Ale už jsi mě ztratil,“ odpověděla jsem.

Začaly nekonečné rozhovory s kamarádkami, s psycholožkou, sama se sebou před zrcadlem. Všichni měli nějakou radu: „Odpusť mu.“ „Vyhoď ho.“ „Bojuj o něj.“ Ale já nevěděla, co chci já sama.

Jednoho dne přišla Jana domů nečekaně brzo. Sedla si ke mně na gauč a objala mě: „Mami, já vím… Táta mi všechno řekl.“

Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka. „Co mám dělat?“ ptala jsem se jí zoufale.

„Musíš myslet hlavně na sebe,“ řekla mi tiše. „Celý život jsi žila pro nás všechny… teď je čas žít pro sebe.“

Ta slova ve mně rezonovala ještě dlouho poté. Začala jsem chodit na procházky do Stromovky, koupila si nové šaty, začala malovat obrazy – něco, co jsem vždycky chtěla zkusit, ale nikdy nebyl čas.

Petr nakonec odešel k Lence. Dům byl najednou prázdný a tichý, ale já poprvé po letech cítila klid. Nebylo to snadné – některé noci jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: Proč právě já? Kde jsem udělala chybu?

Ale pomalu jsem začala znovu dýchat. Zjistila jsem, že život nekončí jedním zlomeným srdcem. Že i když mě Petr opustil, já sama sebe opustit nemusím.

A tak tu sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na Prahu zalitou večerním světlem. Přemýšlím: Je možné po tolika letech začít znovu? A kdy člověk pozná, že už je čas odpustit – nejen druhým, ale hlavně sobě?