Břemeno lásky: Když pomoc škodí

„Mami, potřebuju jenom dva tisíce. Zítra ti to vrátím, fakt.“ Tomášův hlas se třese, ale vím, že lže. Už tolikrát jsem slyšela stejnou větu, že bych ji mohla recitovat ze spaní. Venku prší, kapky bubnují na parapet našeho panelákového bytu na Jižním Městě a já stojím u okna, zády k němu, abych neviděla jeho prosebný pohled.

„Tomáši, už jsem ti minulý týden dala peníze. Kde jsou?“ ptám se tiše, ale v hlase mi zní únava a zoufalství. Vím, že to není jen o těch penězích. Je to o tom, že jsem mu nikdy nedokázala říct ne. Když byl malý, jeho otec nás opustil a já měla pocit, že musím být dvojnásobná matka i otec. Všechno jsem mu chtěla vynahradit. Jenže teď, když je mu dvacet pět, mám pocit, že jsem mu spíš ublížila.

„Mami, prosím tě, je to fakt důležitý. Potřebuju to na školu,“ lže mi do očí. Vím, že už na vysokou dávno nechodí. Vím, že peníze mizí v automatech nebo v hospodě s kamarády. Ale stejně sáhnu do peněženky a podám mu bankovku. Ruka se mi třese. On ji rychle schová do kapsy a beze slova odejde. Dveře za ním tiše zaklapnou a já zůstanu sama v tichu, které je těžší než kdy jindy.

Sednu si ke kuchyňskému stolu a hlava se mi sklání do dlaní. Vzpomínám na dobu, kdy byl Tomáš malý kluk, jak jsme spolu chodili krmit kachny na Hostivařskou přehradu, jak se smál, když mu vítr rozfoukal vlasy. Kde se to všechno pokazilo? Kde jsem udělala chybu?

Telefon zazvoní. Je to moje sestra Jana. „Zase ti volal kvůli penězům?“ ptá se bez pozdravu. „Musíš mu říct ne, Hanko. Jinak ho zničíš. A sebe taky.“

„Já vím, Jani, ale… on je můj syn. Nemůžu ho nechat na ulici.“

„Ale ty ho tam tímhle tempem dostrkáš. Musíš mu nastavit hranice. Jinak se nikdy nezmění.“

Zavěsím a vím, že má pravdu. Ale jak mám být tvrdá na vlastní dítě? Jak mám říct ne, když vím, že možná nemá co jíst, kde spát? Ale opravdu to vím? Nebo si to jen namlouvám, abych se necítila provinile?

Další den přijde Tomáš domů až pozdě večer. Je cítit alkoholem, oči má zarudlé. „Mami, promiň, že jsem přišel pozdě. Měl jsem hodně práce.“

„Tomáši, musíme si promluvit,“ řeknu pevněji, než bych čekala. „Takhle to dál nejde. Nemůžu ti pořád dávat peníze. Musíš si najít práci, začít žít sám za sebe.“

„Ty mi nevěříš? Vždyť jsem tvůj syn! Vždycky jsi říkala, že mě nikdy nenecháš ve štychu!“ křičí na mě a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo.

„Nechci tě nechat ve štychu, ale takhle ti pomáhat nemůžu. Ničíš sám sebe. A mě taky.“

Tomáš práskne dveřmi od pokoje a já slyším, jak vztekle rozhazuje věci. Sedím v kuchyni a slzy mi tečou po tvářích. Cítím se jako nejhorší matka na světě. Ale zároveň vím, že tohle je jediná cesta.

Další týdny jsou peklo. Tomáš se mnou skoro nemluví, doma je dusno. Občas přijde, občas zmizí na několik dní. Já se snažím vydržet, neustoupit. Každý den si opakuju, že to dělám pro jeho dobro. Ale v noci nemůžu spát, přemýšlím, kde je, co dělá, jestli je v pořádku.

Jednou večer mi volá neznámé číslo. „Dobrý den, tady je policie. Máme vašeho syna, byl přistižen při krádeži v supermarketu.“ Srdce mi spadne až do žaludku. V nemocniční čekárně sedím a čekám, až ho pustí. Když ho konečně vidím, je bledý, oči sklopené. „Promiň, mami,“ šeptá. „Já už nevím, co mám dělat.“

Objímám ho a poprvé za dlouhou dobu cítím, že je opravdu zlomený. „Musíš si nechat pomoct, Tomáši. Sám to nezvládneš. Já ti pomůžu, ale jinak. Najdeme odborníka, půjdeš na terapii. Ale peníze už ti dávat nebudu.“

Souhlasí. Je to těžké, každý den je boj. Někdy má chuť to vzdát, někdy se hádáme, někdy brečíme oba. Ale pomalu se něco mění. Tomáš si najde brigádu v supermarketu, chodí na skupinová sezení. Já se učím říkat ne, i když mě to bolí.

Jednou večer sedíme spolu u stolu, pijeme čaj a Tomáš se na mě podívá. „Mami, děkuju, že jsi mě nenechala spadnout úplně na dno. Vím, že jsem ti ublížil. Ale chci to napravit.“

Usměju se a poprvé po dlouhé době cítím naději. Možná jsme oba udělali chyby, ale ještě není pozdě je napravit.

Někdy si ale v noci stejně kladu otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí a škodou? A jak poznám, že už jsem ji nepřekročila? Co byste udělali vy na mém místě?