Bezesná noc a vůně bramboráků: Ohlédnutí za ztraceným štěstím

„Proč nespíš, mami?“ ozvalo se tiše z chodby. Lekla jsem se, až mi vařečka vypadla z ruky a dopadla na dlaždice s dutým cinknutím. Byla půlnoc a já stála v kuchyni, ruce mastné od těsta, a smažila bramboráky. Vůně česneku a majoránky se mísila s tíhou vzpomínek, které mě dusily víc než horký olej.

„Běž si lehnout, Aničko,“ zašeptala jsem dceři, která stála ve dveřích v růžovém pyžamu s medvídkem. „Jen nemůžu spát.“

Anička pokrčila rameny a zmizela zpátky do svého pokoje. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a s prázdnou židlí naproti. Ta židle kdysi patřila Petrovi. Mému muži. Nebo spíš muži, kterého jsem si myslela, že znám.

Když jsme se poznali na plese v kulturním domě v Jihlavě, byl jako zjevení. Vysoký, tmavovlasý, s úsměvem, který by roztál i ledovou sochu na Masarykově náměstí. Pozval mě na tanec a já měla pocit, že jsem konečně našla někoho, kdo mě bude chránit. Kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem. Byl pozorný, nosil mi květiny, psal mi básničky na papírky od bonbonů Orion.

Jenže pak přišla svatba a všechno se začalo měnit. Nejprve nenápadně – poznámky o tom, že bych mohla zhubnout, že jeho matka vaří lepší svíčkovou než já. Pak přišly výčitky kvůli penězům, žárlivé scény kvůli kolegovi z práce. A nakonec… přišel první facka.

Nikdy nezapomenu na ten večer. Bylo to po oslavě jeho narozenin. Všichni už odešli a já uklízela stůl. Petr seděl u televize a pil pivo. Když jsem ho poprosila, aby mi pomohl, zvedl se a najednou stál těsně u mě. „Myslíš si, že jsi lepší než já?“ zasyčel mi do obličeje a pak to přišlo. Rána, která bolela víc duši než tvář.

Dlouho jsem to nikomu neřekla. Ani mamince, ani nejlepší kamarádce Lence. Styděla jsem se. Myslela jsem si, že je to moje vina. Že kdybych byla lepší manželka, Petr by mě miloval jako dřív.

Ale on už nikdy nebyl jako dřív. Každý den byl jako chůze po tenkém ledě – nikdy jsem nevěděla, kdy praskne. Někdy stačilo špatně osolené jídlo, jindy pohled na cizího muže v tramvaji. A když se narodila Anička, doufala jsem, že dítě ho změní. Že bude chtít být dobrým tátou.

Ale místo toho začal pít ještě víc. Přicházel domů pozdě v noci, někdy ani nepozdravil Aničku. Jednou ji dokonce odstrčil tak prudce, že upadla a rozbila si koleno. Tehdy jsem poprvé zavolala Lence a všechno jí řekla mezi vzlyky.

„Musíš odejít,“ řekla mi tehdy Lenka rozhodně. „Jestli ne kvůli sobě, tak kvůli Aničce.“

Trvalo mi ještě rok, než jsem našla odvahu sbalit kufry a odejít k mamince do paneláku na sídlišti Březinky. Petr mi vyhrožoval soudem o Aničku, nadával mi do cour a hysterických ženských. Ale já už byla rozhodnutá.

Teď je to dva roky od rozvodu a já pořád nemůžu spát. Každou noc mě budí výčitky svědomí – jestli jsem udělala dost pro Aničku, jestli jsem neměla odejít dřív… nebo jestli jsem vůbec měla někoho takového pustit do svého života.

V kuchyni je ticho přerušované jen prskáním oleje na pánvi. Dívám se na bramboráky a přemýšlím, jestli někdy budu zase šťastná. Jestli někdy najdu někoho, kdo mě obejme bez toho, aby mi ublížil.

„Mami?“ ozve se znovu Anička a tentokrát přijde až ke mně. Posadí se na Petrovu starou židli a vezme mě za ruku.

„Neboj se,“ zašeptá mi do dlaně. „Já tě mám ráda.“

A já poprvé po dlouhé době cítím něco jako naději.

Možná je čas přestat se bát minulosti a začít věřit v budoucnost.

Co myslíte vy? Dá se po takové zkušenosti ještě věřit lidem? Nebo je lepší být už navždy opatrná?