Až jednou rodiče odejdou, bude pozdě: Příběh o neodpuštění a ztrátě
„Až jednou tvoji rodiče odejdou, bude pozdě,“ šeptala jsem Gabrielovi do ticha našeho malého bytu v Nuslích. Stál u okna, zády ke mně, ruce zaťaté v pěst. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. „Lucie, už jsme to probírali tisíckrát. Nechci je tam. Nechci je v mém životě.“ Jeho hlas byl tvrdý jako kámen, ale já v něm slyšela bolest.
Bylo mi tehdy třicet a Gabrielovi sedmatřicet. Plánovali jsme svatbu v kostele svatého Ludmily na Náměstí Míru. Všechno mělo být dokonalé – až na to, že Gabriel odmítal pozvat své rodiče. Věděla jsem, že mezi nimi bylo něco zlého, něco nevyřčeného, co se táhlo už od jeho dospívání v malém paneláku na Proseku. Ale nikdy mi neřekl přesně co. Jen útržky: hádky, výčitky, ticho.
„Prosím tě, Gábi, aspoň jim zavolej. Tvoje máma mi psala, že by tě chtěla vidět. Že by ráda přišla…“
Otočil se ke mně a v očích měl slzy vzteku. „Oni mě nikdy neposlouchali! Nikdy mě nebrali vážně! Proč bych je měl zvát na nejdůležitější den svého života?“
Mlčela jsem. Věděla jsem, že když budu tlačit moc, zavře se do sebe úplně. Ale taky jsem věděla, jaké to je litovat – můj táta zemřel náhle před pěti lety a poslední slova, která jsem mu řekla, byla ve vzteku. Dodnes mě to bolí.
Dny před svatbou byly napjaté. Moje máma pekla koláče a sestra mi pomáhala vybírat šaty, ale já měla pořád v hlavě Gabriela a jeho rodiče. Večer před obřadem jsem ho našla sedět potmě v kuchyni.
„Gábi…“ začala jsem opatrně.
„Víš, co mi táta řekl naposledy? Že jsem k ničemu. Že nikdy nic nedokážu. A máma jen mlčela.“
Sedla jsem si k němu a vzala ho za ruku. „Ale teď jsi někdo. Máš práci, máš mě… Máš šanci jim ukázat, že se mýlili.“
Zavrtěl hlavou. „Nechci jim nic dokazovat. Chci jen klid.“
Svatba byla krásná a smutná zároveň. Moje rodina se smála a tančila, ale Gabrielova strana byla prázdná. Lidé se ptali, proč jeho rodiče nepřišli. Vymlouvali jsme se na nemoc.
Po svatbě jsme se snažili žít normálně. Ale něco mezi námi viselo ve vzduchu jako těžký závěs. Každý telefonát od jeho mámy Gabriel ignoroval. Každý dopis skončil v koši.
Jednou večer jsme seděli u televize a přišla SMS: „Tátovi je špatně, je v nemocnici.“ Gabriel ji přečetl a položil mobil na stůl.
„Nechceš tam jet?“ zeptala jsem se tiše.
„Ne,“ odpověděl bez emocí.
Dny plynuly a já cítila, jak se mezi námi staví zeď. Chtěla jsem mu pomoct, ale nevěděla jak.
Pak přišel telefonát: „Pan Novák zemřel.“ Gabriel seděl na posteli a díval se do prázdna.
„Mám jet na pohřeb?“ zeptal se mě tiše.
„To musíš vědět ty,“ odpověděla jsem.
Nakonec jsme šli oba. Jeho máma nás objala a plakala mu na rameni. Gabriel byl jako kámen.
Po pohřbu jsme jeli k jeho mámě domů. Bylo tam ticho a prázdno. Na stole ležely staré fotky – Gabriel jako malý kluk s tátou na chalupě v Orlických horách.
„Proč jste se tolik hádali?“ zeptala jsem se jeho mámy opatrně.
Podívala se na mě unavenýma očima. „Všichni jsme byli tvrdohlaví. Tvůj tchán měl velká očekávání… a Gábi byl jiný než ostatní kluci.“
Gabriel mlčel celou cestu domů. Večer si sedl ke stolu a rozplakal se.
„Měl jsem mu aspoň zavolat…“ šeptal.
Objala jsem ho a cítila jeho bolest jako vlastní.
Od té doby uplynulo několik let. Gabrielova máma je teď často u nás na návštěvě. Pomalu si k sobě hledají cestu – ale s tátou už to nikdy nespraví.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik rodin v Česku rozděluje hrdost a neodpuštění? Kolik lidí si uvědomí pravdu až příliš pozdě?
Možná bychom si měli častěji říkat „promiň“ – dokud máme komu.