Auto, který roztrhl naši rodinu: Příběh o darech, které bolí

„To auto je jen pro Petra. Ty na něj ani nesedej.“ Její hlas byl ledový, když mi to řekla. Stála v naší předsíni, ruce založené na prsou, a já jsem se v tu chvíli cítila menší než kdy dřív. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že Barbora, moje tchyně, mě nikdy nepřijme do rodiny tak, jak bych si přála.

Petr stál vedle mě a tvářil se provinile. „Mami, to snad nemyslíš vážně,“ zkusil to opatrně, ale Barbora ho přerušila: „Je to moje auto, můj dar. A já si přeju, aby ho řídil jenom můj syn.“

Bylo mi do breku. Vždycky jsem si představovala, že až se vdám, budu mít druhou mámu. Místo toho jsem dostala někoho, kdo mě neustále zpochybňuje a dává mi najevo, že do jejich rodiny nepatřím.

Auto bylo nové Škoda Octavia, krásně modré, s lesklými koly a vůní novoty. Petr byl nadšený – jeho starý Favorit už sotva jezdil – ale já jsem v tom autě viděla něco jiného. Viděla jsem v něm zbraň, kterou Barbora použila k tomu, aby mezi nás vrazila klín.

Začalo to nenápadně. Petr mě párkrát poprosil, abych ho odvezla do práce nebo na nákup. Vždycky jsem odmítla – bála jsem se, že nás někdo uvidí a Barbora se to dozví. Jednou jsem ale musela jet pro syna do školky a Petr měl auto u sebe v práci. Volala jsem Barboře, jestli si můžu půjčit její starou Fabii. „Ne,“ odpověděla stroze. „Máš nohy.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastní rodině. Každá návštěva u Barbořina domu byla plná napětí. Když jsme přijeli autem, Barbora vždycky obcházela vůz a kontrolovala, jestli není poškrábaný nebo špinavý. Jednou dokonce přejela prstem po blatníku a pak se na mě významně podívala: „Doufám, že jsi s tím autem nejela.“

Petr se snažil situaci uklidnit. „Mami, proč ti tak vadí, když auto používáme oba? Jsme manželé.“ Barbora se na něj podívala s takovým pohledem, že jsem měla chuť utéct z místnosti. „Protože ona není moje rodina,“ řekla tiše.

Tohle byla rána pod pás. Vždycky jsem se snažila být milá – nosila jsem jí koláče, pomáhala na zahradě, starala se o jejího psa, když byla nemocná. Ale nic z toho nestačilo.

Jednoho večera jsme se s Petrem pohádali kvůli autu. Chtěla jsem jet za kamarádkou do Brna a Petr mi nabídl klíče. „Vezmi si auto,“ řekl. „Mamce to nemusíme říkat.“

Zamrazilo mě. „Takže teď budeme lhát? Kvůli autu?“

Petr pokrčil rameny: „Jde jen o auto.“

Ale já věděla, že nejde jen o auto. Šlo o to, že Barbora mě nikdy nebude brát jako sobě rovnou. Že vždycky budu ta cizí.

Situace vygradovala na Vánoce. Barbora pozvala celou rodinu k sobě domů – nás, Petrovu sestru Janu s manželem Tomášem a jejich dvě děti. Po večeři rozdávala dárky. Petrovi dala nový kabát a klíčenku s logem Škody. Mně věnovala levný parfém z drogerie.

Když jsme odcházeli domů, Petr si všiml mého smutku. „To bude dobrý,“ objal mě. Ale já už nemohla dál předstírat.

„Proč mě tvoje máma tak nenávidí?“ vyhrkla jsem.

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Myslím, že tě nikdy nechtěla přijmout. Myslela si, že si najdu někoho jiného… někoho jako byla ona.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak moc může jeden dar změnit život celé rodiny. Jak může obyčejné auto rozdělit lidi, kteří by měli držet při sobě.

Začala jsem si všímat i dalších věcí – jak Barbora nadržuje Janě a jejím dětem, jak mě přehlíží při rodinných oslavách, jak nikdy neřekne nic hezkého o našem synovi Matějovi.

Jednou jsem sebrala odvahu a šla za Barborou sama. Seděla v kuchyni a loupala brambory.

„Barboro… můžeme si promluvit?“

Zvedla oči a podívala se na mě s ledovým klidem.

„Proč mě nemáte ráda?“ zeptala jsem se přímo.

Chvíli mlčela. Pak řekla: „Protože jsi mi vzala syna.“

Bylo to jako rána pěstí do břicha. V tu chvíli mi došlo, že nejde o auto ani o dárky – jde o strach ze ztráty. O žárlivost matky na ženu jejího syna.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. S Petrem jsme začali jezdit na návštěvy méně často. Snažila jsem se být k Barboře zdvořilá, ale už jsem se nesnažila získat její uznání za každou cenu.

Auto jsme nakonec prodali a koupili si vlastní starší vůz za peníze z úspor. Bylo to naše rozhodnutí – poprvé jsme udělali něco jen pro sebe.

Ale jizva zůstala.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké přijmout nového člena do rodiny? Proč některé matky nedokážou pustit své děti dál? Myslíte si, že bych měla Barboře odpustit? Nebo je lepší chránit sebe a svou vlastní rodinu?