Ve třiceti osmi letech jsem konečně porodila syna, po letech marného snažení. Teď však čelím každodennímu boji s jeho rozmazleností a s pocitem viny, že jsem mu nedokázala nastavit hranice. Můj příběh je o lásce, zoufalství i naději, že ještě není pozdě něco změnit.
Začalo to obyčejným ránem na autobusové zastávce, kdy jsem si neuvědomil, jak moc jsem se vzdálil své rodině. Když mi dcera volala, že máma skončila v nemocnici a ona sama musela odvést sestřičku k babičce, všechno se ve mně zlomilo. V té chvíli jsem pochopil, jak hluboké následky může mít každodenní lhostejnost a přehlížení těch, které milujeme.
Jmenuji se Veronika a nikdy bych nevěřila, že budu živit celou rodinu sama. Zatímco já dřu ve škole, v práci i po nocích píšu články, můj manžel Martin tráví dny u počítače a tváří se, že se nic neděje. Příběh o tom, jak těžké je neztratit úctu k člověku, kterého milujete, když vás nechává v tom nejhorším samotnou.
Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi zavolali ze školky. Myslel jsem si, že děláme pro našeho syna Filipa to nejlepší, ale pravda byla mnohem temnější. Tento příběh je o tom, jak jsme se s manželkou Lenkou museli postavit realitě, kterou jsme si nikdy nepřipouštěli.
Jen týden poté, co mi můj syn Marek svěřil své manželské problémy, mi jeho žena Jana zavolala a obvinila mě, že jsem je okradla. Nikdy bych nevěřila, že se naše rodina může takhle rozpadnout kvůli nedorozumění a nedostatku důvěry. Celý život jsem šetřila z důchodu na nový telefon a teď jsem se ocitla v centru rodinné bouře.
