Musíš mi všechno podepsat! Proč jí věříš? Snaží se tě okrást!

„Musíš mi všechno podepsat! Proč jí věříš? Snaží se tě okrást!“ Karel stál uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst, oči rozšířené vztekem. Bylo už dávno po desáté večer a já jsem doufala, že aspoň dnes bude klid. Moje dcera Anička už spala, její dech jsem slyšela až do kuchyně. Ale klid v našem domě už dávno neexistoval.

Ještě před rokem bych si nikdy nepomyslela, že budu stát proti vlastnímu bratrovi jako protivníkovi. Ale všechno se změnilo v den, kdy mi manžel Petr zavolal z práce a oznámil mi, že už nikdy nepřijde domů. „Zamiloval jsem se do jiné,“ řekl tehdy tiše do telefonu. Věděla jsem to už dávno – jeho pohledy, mlčení, pozdní příchody domů. Ale když to řekl nahlas, svět se mi zhroutil.

Zůstala jsem sama s Aničkou v našem starém domě na kraji Plzně. Dům byl psaný na mě, ale půlka patřila i Karlovi – dědictví po rodičích. Karel bydlel v Praze a o dům se nikdy nestaral. Ale teď, když slyšel o mém rozvodu, začal se zajímat. „Musíme to prodat a rozdělit peníze,“ tvrdil mi do telefonu hned první týden po Petrově odchodu.

Jenže já neměla kam jít. Anička chodila do školy za rohem, já pracovala na poloviční úvazek v místní knihovně. Peněz bylo málo, ale aspoň jsme měly střechu nad hlavou. Karel to nechápal. „To je tvůj problém,“ řekl mi jednou suše. „Já potřebuju peníze na byt.“

A tak začal boj. Každý měsíc přijel do Plzně a vyžadoval podpisy na různé papíry. Jednou chtěl plnou moc, jindy souhlas s prodejem. Já odmítala. „Karel, vždyť víš, že nemám kam jít,“ prosila jsem ho.

Jednou večer přišel neohlášený. Seděla jsem v kuchyni s hrnkem čaje a snažila se nevzlykat nahlas, aby Anička neslyšela. Karel vtrhl dovnitř a začal křičet: „Proč jí věříš? Snaží se tě okrást! Ta tvoje dcera tě jednou připraví o všechno!“

„Anička je moje dcera! Je jí teprve deset!“ vykřikla jsem zoufale.

„To je jedno! Děti jsou dneska vychytralý! Všechno ti podepíšeš a pak skončíš na ulici!“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Karel, prosím tě…“

„Ne! Podepiš to! Hned!“

V tu chvíli se ozval tichý pláč z pokoje. Anička stála ve dveřích v pyžamu, oči plné slz. „Mami… proč strejda křičí?“

Karel zmlkl a chvíli na ni jen zíral. Pak si odfrkl a odešel do předsíně.

Zůstaly jsme s Aničkou samy v kuchyni. Objala jsem ji a šeptala jí do vlasů: „Neboj se, všechno bude dobrý.“ Ale sama jsem tomu nevěřila.

Další týdny byly plné hádek po telefonu, dopisů od právníků a nekonečných nocí bez spánku. Karel mi vyhrožoval soudem. Petr mi přestal platit alimenty – prý má novou rodinu a nemůže si dovolit dvě domácnosti.

Jednou večer jsme s Aničkou seděly u stolu a ona se mě zeptala: „Mami, proč nás nikdo nemá rád?“

Zlomilo mi to srdce. „To není pravda, Aničko. Já tě mám ráda víc než cokoliv na světě.“

Ale pravda byla taková, že jsem se cítila opuštěná a zrazená od všech – od manžela, od bratra i od rodičů, kteří už tu nebyli, aby nás ochránili.

Jednoho dne přišel dopis od soudu – Karel podal žalobu na vypořádání dědictví. Měla jsem tři měsíce na to, abych si našla nové bydlení nebo dům prodala.

Začala jsem hledat podnájem, ale ceny byly šílené. V knihovně mi nabídli víc hodin, ale i tak by to nestačilo na nájem v Plzni. Přemýšlela jsem o tom, že bychom se odstěhovaly někam na vesnici, ale Anička by musela změnit školu a opustit kamarády.

Jednou večer přišla Anička domů uplakaná – spolužačky se jí smály, že budeme bezdomovci. Objala jsem ji a slíbila jí, že ji nikdy neopustím.

Když přišel den soudu, Karel seděl naproti mně s ledovým výrazem ve tváři. Jeho advokátka byla mladá žena s ostrými rysy a tvrdým hlasem. Můj právník byl starší pán z vesnice – jediný, koho jsem si mohla dovolit.

Soud trval celé dopoledne. Karel tvrdil, že mám dům neoprávněně a že mu patří půlka peněz z prodeje. Já vysvětlovala svou situaci – malá dcera, žádné úspory, žádný jiný domov.

Soudkyně byla přísná, ale spravedlivá. Nakonec rozhodla: dům se prodá a peníze se rozdělí napůl. Ale dostala jsem půl roku na vystěhování.

Když jsme vyšly ze soudní budovy, Anička mě chytila za ruku: „Mami, kam teď půjdeme?“

Nevěděla jsem to. Ale věděla jsem jedno – nenechám si vzít důstojnost ani lásku ke své dceři.

Dnes večer sedím v prázdné kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je rodina někdy tím největším nepřítelem? A co všechno jsme ochotni obětovat pro střechu nad hlavou?