Pět let hledám svou dceru a všichni kolem mě mlčí. Policie to uzavřela, manžel odešel, ale já pořád cítím, že Anna někde je

„Nelžete mi do očí,“ vyjela jsem na něj hned ve dveřích, ještě než stihl pořádně otevřít. Kapky deště mu stékaly po čele, v ruce držel hrnek a tvářil se, jako bych mu přišla prodat pojištění. Jenže když uslyšel jméno mojí dcery, cuklo mu v koutku. Jen nepatrně. Ale já to viděla.

„O Anně nic nevím, paní Novotná. Už jsem to říkal stokrát.“

„Tak proč se pořád díváte za mě, jako byste čekal, kdo nás poslouchá?“

Na chvíli ztuhl. A přesně v tu chvíli jsem zase ucítila to staré bodnutí v žaludku. Ten známý pocit, že mi všichni něco zatajují a já už pět let buším do zdí, které nikdo jiný nevidí.

Moje dcera Anna zmizela v květnu před pěti lety. Bylo jí dvaadvacet. Odjela na víkend do Jeseníků se svým tehdejším přítelem Radkem. Vzala si batoh, šedou mikinu, powerbanku, a ještě ve dveřích na mě houkla: „Mami, nečekej vzhůru, v neděli jsem zpátky.“ To byla poslední věta, kterou jsem od ní slyšela.

V neděli večer mi Radek zavolal, že se pohádali a Anna od něj odešla sama. Prý někde u Červenohorského sedla. Prý se chtěla projít a vyčistit si hlavu. Když se dlouho nevracela, začal ji hledat. Zní to strašně, ale tehdy jsem mu to skoro věřila. Byl vyděšený. Nebo to aspoň dobře hrál.

Policie rozjela pátrání. Psi, vrtulník, dobrovolníci. Týdny jsem nespala. Každé zazvonění telefonu mě skoro porazilo. Jenže čas běžel a z Anny se stal spis. Složka. Foto na nástěnce. Pak mi po roce vyšetřovatel suše řekl, že se nepodařilo prokázat cizí zavinění a případ se odkládá.

Odkládá. Jak se může odložit člověk?

Můj muž Karel to nesl jinak než já. Ze začátku jsme drželi spolu. Seděli jsme po nocích v kuchyni, pili studenou kávu a probírali každou pitomost. Kdo ji mohl vidět, proč si nevzala víc věcí, proč se neozvala. Pak se ale začal měnit. Chtěl klid. Chtěl „nějak fungovat dál“. Já nemohla.

„Ty už nežiješ, Jano,“ řekl mi jednou. „Ty jen čekáš.“

„A co mám dělat? Uklidit její pokoj a dělat, že je po všem?“

„Ne. Ale ničíš i to, co nám zbylo.“

Tehdy jsem po něm hodila Annin hrnek. Rozbil se o linku a Karel jen stál. Ani nekřičel. To bylo snad horší. O půl roku později se odstěhoval.

Lidé kolem mě postupně ztichli. Sousedka, která ze začátku nosila koláče, najednou radši rychle zavřela branku, když mě viděla. Anniny kamarádky odpovídaly vyhýbavě. Jedna z nich, Tereza, mi jednou po dvou skleničkách vína zašeptala: „Radek nebyl tak hodný, jak vypadal. Anna se ho chtěla zbavit.“ Druhý den mi do telefonu tvrdila, že byla opilá a nic takového neřekla.

Před dvěma měsíci jsem našla ve staré krabici Annin druhý mobil. Levný, popraskaný, o kterém jsem vůbec nevěděla. Byl vybitý, bez SIM, ale v poznámkách zůstalo pár vět. Nákupní seznam, hesla, útržky. A mezi tím jedna věta, která mi obrátila žaludek naruby: Když se mi něco stane, dívejte se na něho, ne na mě.

Na něho.

Jenže na koho? Na Radka? Na někoho jiného?

Začala jsem znovu obvolávat lidi. Nutila jsem se poslouchat jejich pauzy, přerušované věty, změny hlasu. A pak přišla další věc. Bývalý číšník z penzionu, kde tehdy s Radkem bydleli, mi řekl, že se ten večer nehádali dva lidé, ale tři. Slyšel ženský hlas a pak mužský, který nepatřil Radkovi. Když to dal kdysi do protokolu, prý se to „nepotvrdilo“.

Nepotvrdilo. To slovo začínám nenávidět.

Jela jsem za Radkem hned druhý den. Dnes. Po pěti letech už nemá tu sebejistotu kluka, co věděl, že mu všechno projde. Má kruhy pod očima, ruce se mu třesou a doma má dítě. Možná bych měla cítit soucit. Necítím.

„Kdo tam byl s vámi?“ zeptala jsem se.

„Nikdo.“

„Lžete.“

„Nelžu.“

„Anna se vás bála.“

Tohle s ním pohnulo. O krok ustoupil a sevřel kliku tak silně, až mu zbělaly prsty.

„Bála se, co udělá, když vás opustí, viďte?“

„Paní Novotná, běžte pryč.“

„Byl tam váš bratr?“

V tu chvíli zbledl. A mně došlo, že jsem se trefila. O jeho bratrovi Michalovi se tehdy skoro nemluvilo. Jen jednou jsem zaslechla, že měl dluhy, průšvihy a občas se kolem Radka motal, když potřeboval peníze. Anna mi kdysi říkala, že je „divnej“, ale víc to nerozvedla. Já to nechala být. Bože, proč jsem to nechala být.

Radek se rozhlédl po ulici a sykl: „Nevíte, do čeho se pletete.“

„Tak mi to řekněte.“

Chvíli bylo ticho. Jen déšť a štěkot psa odvedle.

„Já ji nechtěl zabít,“ řekl tak potichu, že jsem si nejdřív myslela, že jsem se přeslechla.

Podlomila se mi kolena. Chytla jsem se branky a najednou jsem necítila prsty.

„Cože?“

Radek si přejel rukou přes obličej. „Pohádali jsme se. Chtěla odejít. Michal tam přijel, protože… kvůli penězům, to je jedno. Začali na sebe křičet. Anna vytáhla mobil, že zavolá policii. Michal po ní skočil. Strčili se. Spadla ze srázu. Nebylo to…“

Nedokončil to.

Já jo. Ve své hlavě mockrát.

„A vy jste ji tam nechali?“

Rozplakal se. Dospělý chlap, který mi pět let tvrdil, že neví nic. „Michal řekl, že když to nahlásíme, zavřou nás oba. Šli jsme dolů až ráno, ale… už tam nebyla.“

Tenhle moment mě pronásleduje i teď, když to píšu. Protože jestli mluvil pravdu, moje dcera ten pád možná přežila. Možná někde ležela zraněná a čekala. Možná volala mámu. A já spala doma s telefonem na nočním stolku a myslela si, že přijede v neděli večer.

Policie teď případ znovu otevřela. Radek vypovídal. Michala hledají, prý odjel neznámo kam už před rokem. Já ale necítím úlevu. Jen další vrstvu bolesti. A taky vztek. Na ně, na sebe, na všechny, co mlčeli, aby měli klid.

Pořád nevím, kde Anna je. Nemám hrob, nemám jistotu, nemám konec. Mám jen matčino tušení, že ten příběh ještě není celý.

Řekněte mi, jak se má člověk smířit s něčím, co mu nikdo nedovolil doopravdy pochopit?

A odpustili byste někdy mlčení lidem, kteří možná mohli zachránit vaše dítě?